Kolik vlastně máte psů? 3. díl

Nemůžu ve výčtu našich psů vynechat obludu jménem Bak

Bylo to v době, kdy jsme měli doma Falka a už dospělého Rudlu.
  Můj tehdejší manžel nastoupil do práce jako strážný na soukromou farmu ( kde jsem po pár letech byla zaměstnaná i já). Podmínkou bylo, aby byl na vrátnici pes. To problém nebyl, protože tam byl Bak, který patřil druhému strážnému. Nic jinýho než hlídání farmy Bak neznal, byl tam od štěněte. Přes den byl v kotci, navečer ho vrátný vypustil do areálu a pes buď běhal, kam se mu zachtělo, nebo byl s pánem ve vrátnici. Bak byl kříženec brazilské fily a dobrmana, obrovský, zlý pes, který poslouchal jen svého pána no a pak ještě kolegu, který ho střídal. V areálu farmy bylo ještě několik firem,které měly pronajaté dílny. A pokud se někdo zdržel, měl za povinnost to nahlásit vrátnému, který pak s vypuštěním psa počkal.
Občas se ale stalo, že se dotyčný zdržel, nic neřekl- a pak byl psem nekompromisně zadržen. Někdy to odnesla roztržená nohavice, někdy- pokud se dotyčný pokusil odejít, tak i modřina na lýtku. Bak si prostě uměl poradit.
 Jenže zaměstnanci se ho báli jak čert kříže. Po jednom takovém extempore se domluvili a sepsali petici- a že si nepřejí, aby tam Bak byl.
Bakův páneček, takový svérázný děda v důchodovém věku prohlásil, že se buzerovat nenechá a že jde do penze. A protože bydlí v paneláku, psa si domů nevezme. Prý ho raději nechá utratit.
 Byl to mladý zdravý pes, dva a půl roku starý. Manžel pak přišel domů s tím, že než se to nějak vyřeší, tak Baka vezme  k nám domů.  Já mám ráda psy a myšlenka na utracení mladého zvířete je pro mě nepředstavitelná. Ale přece jen, slyšela jsem zvěsti o zvířeti, kterého se bojí všichni, co ho znají, který napadá lidi, který nikdy nebydlel v bytě a ani neumí chodit na vodítku. A my měli doma dvě maličké děti + čtyři dospělé a dva psy, z nichž jeden je rváč. To přece nejde, musí se najít jiné řešení! A aby toho nebylo málo- musí si manžel sehnat služebního psa, aby byla farma požadovaným způsobem hlídaná. Pak teda- v okamžiku, kdy bude nový pes, musí Bak pryč. Zoufale jsme obvolávali známé a rozhazovali sítě-kdo by potřeboval dobrého hlídače....a nic.

A pak jednoho dne slyším z chodby volání. Vyjdu  ven, na schodech tam stojí manžel a volá směrem dolů: "Baku-pojď sem! Je tady panička!" Strnula jsem strachy i když jinak se psů nebojím- a bylo to oprávněné. Po schodech proti mě šel kříženec koně a lva! Nad náhubkem, se kterým vypadal jako Hannibal Lecter, na mě zíraly velké žluté oči.
Zvíře došlo až ke mě, letmo si ke mě čichlo a pokračovalo v chůzi dál do bytu. Psi byli sice zavření v pokoji, ale stejně....tohle přece nejde! Chytila jsem ho za obojek a zeptala se: "Hele, kam jdeš,frajere?!" Hlava velká jak kýbl se ke mě otočila, žluté lví oči na mě zaostřily a na mou duši, na psí uši- lidským hlasem mi řekl: "... tě zruším!"
Rozesmála jsem se. "Co jsi to řekl? Tak to tady ještě nebylo, pes, co umí mluvit!" Manžel sice tvrdil, že na mě jenom normálně zavrčel, ale já to slyšela jasně a srozumitelně. Pes chvíli zíral, jak se směju, pak rozpačitě zamával ocasem- a bylo vyhráno. Vzala jsem ho do ložnice, kde dostal na zem deku, přinesla jsem misku z vodou- a s mírnou obavou jsem mu sundala náhubek. Očichal si mě, znovu zamával ocasem, tak jsem ho pohladila, pak dostal hrst piškotů a byli jsme kámoši.
Byla jsem uznána jako panička.
  K dětem jsme ho pustili až později- a pro jistotu s náhubkem, ale ty dva malý přijal bez problémů. A prosím nikdy neviděl zblízka dítě! Samozřejmě nikdy nesměli zůstat s Bakem o samotě, ale to platí pro všechny psy a malé děti, to nebyla z mé strany diskriminace.
  Časem si zvyknul i na starší dcery. A všechny děti se shodly na tom, že Bak občas mluví lidským hlasem.
Když mu Martina nasadila náhubek a vodítko-tak prý se na ni vždycky smál a říkal- "Tak jsem slyšel, že máš dneska letecký den..." A měla, protože na konci vodítka opravdu víc létala, než chodila.
Bak nás přijal za svou rodinu. Lépe řečeno- za své božstvo-které musí hlídat a chránit. Před každým vetřelcem, který vnikne do našeho objektu. No- a protože ploty nikde nenašel, tak hlídal celé okolí. Každý, koho jsme na vycházce potkali byl narušitel. Bak neměl rád podezřelé týpky- jako byli běžci, cyklisti a motorkáři. Neměl rád lidi, co měli v ruce hole, nebo berle. Byli mu hned podezřelí všichni, co se nějak maskovali-například čepicí, nebo kapucí. Neměl rád hlučné, nebo rychle se pohybující.
No- a ostatní lidi taky neměl  rád.  Jenom naši rodinu- tu zbožňoval.
Trvalo, než se naučil chodit na vodítku a taky- na vodítku udělat hromádku. To bylo v přítomnosti nás, jeho BOŽSTVA něco neproveditelného....
 Naštěstí jsme bydleli téměř na konci města, takže se dalo s Bakem jít ven, až k tehdy rozestavěnému Globusu a tam ho vypustit, aby se vyběhal. Nikdy neběžel daleko, protože pochopitelně- co kdyby nám někdo chtěl ublížit....kdo by nás bránil?
Pokaždé jsme se dlouho rozhlíželi, jestli někde na obzoru nezahlédnem nějakého člověka....a když nikde nikdo nebyl, Bak byl vypuštěn. Stalo se, že po odepnutí vodítka nám oznámil: "Hele, já jenom zaběhnu pozdravit tam ty lidi, jo?" a rozběhl se po poli. Nám nezbylo, než běžet za ním. A po pooraném, zmrzlém poli, částečně zasněženém- tam se běhá hodně blbě. A stejně jsme za chvíli slyšeli křik. No jo, Bak měl o okolí přesnější informace, než poskytnul  náš chabý lidský zrak- a běžel zadržet lidi, co šli za polem podél hřbitovní zdi na procházku. Moc jsme se omlouvali- a nikdy se nestalo, že by zadržení odešli ve hněvu. Pokaždé nakonec Baka ještě obdivovali, Neútočil na lidi, ani neštěkal, ale prostě je nepustil dál, dokud je neschválíme.
Jen jednou se na něj pán napřáhnul klackem. My už běželi a viděli jsme situaci- a docela v nás zatrnulo. Zbytečně- Bak vycenil zuby a něco mu řekl....a byl klid.Zřejmě mu pán taky rozuměl.
 Doma to bylo složitý, protože jak ti dva malí pořád pobíhali po bytě, občas zůstaly otevřený dveře, čehož okamžitě využil Falko a vypuklo peklo.
Bak se v pohodě spřátelil s Rudánkem, který byl stejně starý (a velikostí by mu volně podběhnul pod břichem) a určitě by dokázal respektovat i Falka, Jenže obráceně to neplatilo- a tak při každé příležitosti, kdy se ti dva dostali k sobě, vypukla zuřivá bitka. Trochu mi přišlo zvláštní, že se okamžitě pustili, když jsem na ně začala křičet a mlátila je malým polštářkem. A taky to, že nikdy- přes strašlivé vrčení, štěkání, vytí a ostatní doprovodné zvuky - neprotekla ani kapka krve, ani nebyly nikde chuchvalce vytrhaných chlupů.
 Jednou, když už to bylo poněkolikáté během jednoho dne,jsem vyčerpaná a vystresovaná zařvala, ať se klidně navzájem zabijou- a odešla jsem do kuchyně. Během chvíle se ta zmítající se chlupatá koule, skládající se ze dvou navzájem zakouslých psů přikutálela za mnou. Odešla jsem zpátky do ložnice- a během chvilky se rvali zase vedle mě. Ti hajzlíci na mě hráli takovou hnusnou komedii a jenom čekali, až je budu s křikem rozhánět!

Nakonec jsme sehnali Bakovi "zaměstnání". Vzal si ho majitel autobazaru, který ho měl přes den u sebe doma a v noci ho vypustil hlídat oplocený areál, samozřejmě se zatepleným kotcem. Trvalo několik dní, než se s tím člověkem spřátelil a začal ho respektovat, ale dřív by jsme ho z domu nedali.

Bak byl u nás vcelkem šest nezapomenutelných týdnů- a jeho odchod jsme s holkama oplakaly.

Bohužel nemám ani jedinou fotku. Nepotřebuju ji. Ve vzpomínkách je to ten náš oddaný kříženec koně a lva, co mluvil lidským hlasem.



.