středa 28. září 2016

Dáme pryč kníreček?

Týden naší dovolené v Čechách se chýlil ke konci. 

Byl večer po příjemně stráveném dni u kamarádky Saši. Byli jsme v obýváku, kde všichni sledovali na počítači zajímavá videa. Já pouze poslouchala, protože jsem si hověla na improvizovaném kosmetickém lehátku a Romča, Sašina nejstarší dcerka- vyučená kosmetička, se věnovala mé pleti.
Na kosmetiku běžně nechodím a tak jsem si naplno užívala veškeré procedury. 
Pohodu přerušila ta zvláštní otázka, kterou jsem v první chvíli nepochopila, protože následoval veselý výkřik mého milého: "Ano!!!" 
Cože? To ne! A proč? Vždyť já si ho bez toho léta pěstovaného mrožáku už neumím ani představit...

Ach tak...ta otázka byla mířená na mě. No teda.... 
  Je fakt, že jako původem brunetka mám každý chloupek tmavý....a taky po padesátce občas na obličeji vyraší něco, co by tam růst nemělo, Ale říkat tomu knír??? No jo, Romča vlastně řekla -kníreček-. To zní trochu líp. 
  A cože chce dělat? Dát pryč? To jako...ach bože, to jako voskem?! Ale to bude strašně bolet! Pod nosem budu mít určitě krvavý pruh po stržené kůži.... Ale třeba ne. Třeba to ani nebude moc bolet. Zkusím jí důvěřovat.
Tak teda jo...

Bylo to peklo!!! Ale taky je fakt, že jen na zlomek vteřiny, protože Romča použila jakýsi tajemný chvat, kterým bleskově utlumila bolest. Tak to bych nevěřila, že jedním dotykem se může tak prudká bolest dokonale odstranit. (Romčo, nechceš k nám přijet, až mě zase budou bolet zuby?)

Byl to prapodivný pocit, skoro bych řekla, že mi pod nosem bylo zima, ale to jsem si asi jen namlouvala.

Ve chvíli, kdy jsem měla na tváři masku a na očích kolečka okurky (u nás na Moravě říkáme kolečka okurku- v mužském rodě) jsem poprosila o fotodokumentaci-  s myšlenkou na to, jak fotku vložím na blog, aby jste se mohly pobavit. Bylo mi vyhověno.

Tak tady vidíte, jak mi to sluší, když se dostanu kosmetičce pod ruky.


Díky Romanko!


P.S. Víte, proč si mladí cigáni nechávají narůst knírek?
        Aby se co nejvíc podobali své matce.




neděle 18. září 2016

Co to je- burčákové pondělí?


Je to přesně týden.
 Byla neděle, podvečer.  Po téměř pětihodinové cestě jsme konečně dojeli do Litoměřic. Venku vedro na padnutí, ukazatele na dálnici nám hlásily teplotu 40 stupňů.
 Na cestu jsem se promyšleně oblékla do lehounké košile o které jsem si myslela, že bude skvěle sát pot. Nesála nic a cítila jsem se jak v igelitovém pytli.

Konečně jsme seděli na zahradě s litoměřickou částí rodiny, osvěžení, nakrmení a napojení. Povídali jsme si novinky a plánovali program na další dny.
"Zítra je to blbý, všechny muzea, hrady a zámky mají zavřeno. Co teda podnikneme?"
A pak jsem dostala ten nápad. Uděláme si burčákové pondělí!

V Litoměřicích je plno vináren a vinoték a burčák se prodává snad všude.
Co tedy obnáší burčákové pondělí?
To je taková příšerná záležitost, hrozně, hrozně moc zlá a špatná! A zlých je i několik dalších následujících dnů.
 To se tak jde procházkou přes park na náměstí, koupit láhev burčáku.

A pak se samozřejmě musí ochutnat červený i bílý, aby se demokraticky odhlasovalo, který koupíme.






  Protože je krásný den a před vinotékou jsou stolečky a slunečníky, tak se chvíli posedí. Za okamžik se dáme do řeči s lidmi u druhého stolku a najde se spousta společných témat k hovoru. Během té doby se zjistí, že je bílá verze lepší a proto se ještě objedná další decka a povídá se dál. Další dvě sklenky jdu koupit já, další dvě můj milý.
   Ale přece tady nebudeme sedět do večera, koupíme teda láhev a vrátíme se. Vždyť už určitě na nás naši příbuzní čekají. Jenže když se jde kolem stolečků, ještě se zapovídáme a na chvilku si ještě sedneme. Po chvíli jsou nám přineseny dvě skleničky a tak ať nesedíme nasucho, odlejeme si z lahve. Postupně přicházejí a odcházejí  další místní, kteří se všichni navzájem znají.... a my sedíme, a skvěle se bavíme. No a pak se začne pomalu šeřit a my se zvedneme k odchodu.
V dvoulitrové lahvi ještě šplouchá něco málo na dně  - a my zjišťujeme, že Kristýna měla pravdu. Když jsem s ní naposledy mluvila, říkala ať si dáváme pozor, protože burčák pořád pracuje. A když se ptám, jak dlouho- tak prý dokud se ho úplně nezbavím. Tehdy jsme se smáli, ale měla pravdu.
A pohyb těla jeho pracovitost jen podporuje.

Jdeme zpátky, do kopce a přes park a burčák se v nás přelévá, bublá, kvasí, šumí a vydává přitom hrůzostrašné zvuky. No prostě pekelná záležitost. Poslední desítky metrů jsme už skoro běželi, ať to stihneme. Ještě že v domě jsou tři bytové jednotky a každá má své WC!

Následná noc byla taktéž pekelná a stejně tak ráno a celý další den. Necítili jsme se opilí, ani žádné projevy opilosti u nás kupodivu nebyla zřetelné. Jen jsme těžce trpěli střevními problémy a ukrutánským pálením žáhy.

To byl naštěstí jediný nepříjemný zážitek z celého týdne.

Ale zezačátku jsme trpěli pekelně. Bylo to tak hrozné, že si nejsem jistá, jestli až tak moc souhlasím s následujícím lidovým moudrem...


pátek 9. září 2016

Bude se mu to líbit?


 Můj milý měl narozeniny.
 Tak ráda bych ho zahrnula drahými dary, koupila mu luxusní dovolenou, nebo zaplatila pobyt v lázních- ale kde nic není, ani smrt nebere...

Dlouho jsem přemýšlela, jak jinak mu udělat radost- a pak přišel nápad.
Můj milý má rád historické mapy. Vím, že shání mapu Velké Moravy, ale taková, jakou by chtěl, tak taková není k sehnání. Protože je lokální patriot a na svou rodnou vísku nedá dopustit, rozhodla jsem se mu nechat ofotit a zarámovat mapu naší vesnice a okolí. A k mému překvapení byla na Mapy.cz  dokonce i mapa z 19. století.
 Jenže pak jsem měla starostí neúrekom (slušně řečeno), čas letěl a naráz bylo skoro pozdě.
Nevadí, nějak si poradím. Velký rám mám doma, tak jen zaběhnu na kopírku, doma mapu zarámuju a bude to.
Jenže v Prostějově dělají barevné kopie pouze do velikosti....ehm, kdybych si tak vzpomněla na tu šifru, kterou se to označuje. Prostě velikost, jako když otevřete velký sešit. A to je málo.

Tak co udělám? Do Olomouce už nestihnu zajet. A pak přišel nápad, že se spokojím s černobílou kopií a že si ji doma vybarvím sama. Pokud to kvalita papíru dovolí.

Do poslední chvíle jsem nevěděla, jestli to stihnu dokončit, jestli to uschne a stačím zarámovat dřív, než se můj milý vrátí z práce. Naštěstí ten den zůstával v práci déle a když přijel domů, bylo hotovo.

Ještě půl hodiny před jeho příjezdem jsem v jedné ruce držela tablet a prohlížela detaily, v druhé ruce štětec a dokončovala jsem odpovídající odstíny podle originálu.

Bude se mu to líbit? Nebo ne? Proč já se tomu nevěnovala dřív....

Papír nebyl zrovna vhodný na akvarelovou malbu, ale jiné barvy by text a obrysy pozemků nenechaly vyniknout, takže jinak to nešlo. Papír se taky vlivem namočení lehce zkrabatil, ale to ve výsledku jen prospělo tomu, že šlo o mapu historickou.





Nakonec jsem byla sama s hotovou prací spokojená.
 A můj milý? Byl nadšený!

Takže všechno dobře dopadlo.



pondělí 5. září 2016

Jak nejet z Prostějova do Prahy (a pak do Litoměřic) ?



Ve chvílích volna začínáme plánovat týdenní výlet do severních a západních Čech.

Na rozdíl od loňského cestování letos jedeme autem, takže hrůzy spojené s cestováním vlakem nás naštěstí minou.
Nebýt toho, že můj milý prozíravě kontroloval na Google mapách stav trasy, kdoví, jestli by nám ten týden volna na cestu stačil. Na nejkratší trase (přes Prahu),  která většinou vede po dálnici D 1 se aktuálně vyskytuje 19 míst, kde probíhají stavební práce. Kdežto na trase přes Hradec jsou tyto pracovní stanoviště jen 4.



Nedokážu si představit, jak dlouho by nám trvala cesta.
Zažila jsem totiž před časem cestu z Prostějova do Brna, (obvykle trvající 45-50 minut), která se díky DVĚMA opravovaným úsekům protáhla na téměř tři hodiny.

No uvidíme. V neděli před obědem vyrážíme. Po cestě se stavíme na oběd, pak ještě krátká návštěva  v Chocni u tety mého milého a pak už rovnou směr Litoměřice. V půlce týdne se pak přesuneme na Kladensko k Sašce.

Vymýšlíme aktivity, které podnikneme. Ráda bych se v Praze podívala do Veletržního paláce na Slovanskou epopej, dokud je tady. Měla by se brzy odvézt do Číny- a kdoví, na jak dlouho to bude- a jestli se vrátí v pořádku.
Dál plánujeme návštěvu nějaké zříceniny a váhám mezi Střekovem a Hazmburkem.
Když už budeme v Litoměřicích, určitě zajedeme do Terezína, je to jen dva kilometry. A dál zatím nevím.

Poradíte mi někdo?


pátek 2. září 2016

Proč si připadám jak oliva?


Někde jsem četla citát, že člověk je jak oliva.
 Pod tlakem ze sebe dostane to nejlepší.




Tož přesně tak se poslední dobou cítím.
A můj osobní "lisař" pěkně pomaličku utahuje štrouby na lisu.

Kdybychom spolu vedli debaty, vypadalo by to asi takhle:

"Jsem vyřízená, skoro nemůžu ani chodit. Ujdu pár metrů a musím odpočívat..."
      Tak budeš jezdit na kole. Musíš! Podívej se, jak ti tloustne fena. Chceš aby dopadla jak ty?

"Jo, s ježděním na kole je to v pohodě, ale s chůzí jsem na tom pořád blbě..."
       Tak budeš chodit do práce. 2x týdně. Musíš!

"Dobře, 2x týdně, to je pohoda, to zvládám."
        Zvládáš? Tak přidáme, zkus to 4x týdně. Snaž se.

" S jazykem na vestě, ale jde to. "
        Dobrá, přitlačíme jinde a ukaž, co v tobě vězí!



Prvorozená dcera na tom byla zdravotně hůř a hůř. Tatínka měli přes týden v práci- a ona nemohla být doma sama s malým. Je potřeba pomoct, takže musím aspoň obden jezdit do Olomouce, nakoupit, uvařit, uklidit,vzít malýho ven. A pak do práce.


Začal se na mě podepisovat stres, strach, že dcera upadne a nebude moct vstát....a vnuk tam bude zavřený s ní, třeba dva dny... ¨
Můj nezvykle zatížený organismus se začal se situací vyrovnávat nespavostí. Večer jsem padla do peřin a usnula. Ani ne po dvou hodinách jsem se vzbudila a až do rána si představovala ty nejhrůznější scénáře, co můžou nastat.
Takhle by to teda nešlo. Abych fungovala, musím být odpočatá. Abych mohla spát, nesmím mít strach, že se stane něco špatnýho. Takže musím něco vymyslet, abych mohla být klidnější.

Následovala domluva se skorozetěm, nechala jsem si udělat klíče od jejich bytu a začala dojíždět denně. Dceru jsem objednala ke specialistovi a katastrofální výdaje za dopravu jsem vyřešila kombinovanou jízdenkou v rámci IDSOK. Platí mi na veškerou dopravu v Olomouci i v Prostějově, kde pracuju- a samozřejmě i na vlakové spojení mezi městy.

"Hele, ono to jde! Už zase v noci spím!"
       To je hezký, že spíš. Ale dost poflakování u Pavlíny, je potřeba vodit malýho do školky, tak funguj!

"Ufff! Ráno v šest do Olomouce, vzít malýho a jet s ním na opačnou stranu města do školky. Pak se stejnou trasou vrátit k Pavlíně,nakoupit, uvařit, poklidit, pověsit prádlo Pak znovu přes celý město pro malýho do školky a zase s ním zpátky k mamince. A to už byl nejvyšší čas sednout na vlak a jet do práce. Doma jsem byla o půl deváté večer jak na koni! Sice se doma vůbec nevyskytuju, bolí mě celej člověk tak strašně, že je mi na zvracení, únavou se třesu jak drahý pes- ale funguju. Do rána jsem zase ready."
        No vidíš, tak ještě přitvrdíme- řekl lisař.

Bylo prvního září. A jéje, včera mi skončila smlouva, tak musím jet na podnik, aby mi napsali novou. Jenže s  novou smlouvou musím ještě tentýž den na Úřad práce, kde jsou ovšem jen do jedenácti hodin. Když to nestihnu, bude zle.

 Tak znovu- ráno v šest z Prostějova do Olomouce, pro malýho, s prckem do školky a pak tryskem na vlak do Prostějova. Na podnik jsem se dostala relativně rychle, ale protože jim nefungovala tiskárna, nastalo zdržení. A pak už mi žádný autobus k ÚP nejel. Takže fofrem přes centrum hezky pěšky.
Oba kotníky zaprotestovaly, kolenní vazy se ohlásily hned v závěsu za nimi a posléze odmítly spolupráci obě kyčle. Ale stihla jsem to. Bylo něco po jedenácté dopoledne, já stála před pracákem, třásla se bolestí a předemnou byla ještě celá druhá půlka tohoto maratonu.
Ale dala jsem to. Za pomoci Ibalginu, Magnezia, kávy a kratičkých chvil odpočinku jsem nakonec zvládla další cestu do Olomouce, kde jsem vyzvedla vnoučka. Zašli jsme spolu na zmrzlinu (a kávu), doma jsem ho předala mamince a zase odjela do Prostějova a odpracovala směnu. Pak na vlak, tři zastávky a tam už mě čekalo kolo- a já si mohla říkat-Cestička k domovu, sladce se vine...

A ráno jsem zase byla ready! A jak bylo skvělé, že jen jdu JEN s Robiškem do školky, pak se stavím za Kristýnou v práci, zajdeme spolu reklamovat můj nový tablet, pak nakoupím , uvařím Pavlíně a v poledne jedu DOMů!!!

Dvě hodiny odpočinku, chvilka na uvaření obědu pro synka a mého milého a za chvíli jedu do práce. Jéééé- dnes je tak pohodový den!

Rychle dopisuju text, synek mi šel dofouknout kolo,za pár minut vyjíždím a jsem naprosto v pohodě- a těším se na víkend.

A jako bych někde zdáli slyšela hlas svého lisaře: Neříkala jsi, že jsi vyřízený kripl, nic nezvládáš a ani neujdeš víc, než pár kroků?



"