pátek 16. října 2015

Kolik vlastně máte psů? 1. díl

Tuhle otázku jsem v poslední době vyslechla několikrát.
Je to složitý. Teoreticky vlastně žádnýho.
A prakticky? Nevím...Jednoho, dva...? A počítají se i ti, co s námi žijí už jen ve vzpomínkách? A co psi mých dcer, ty počítat taky?  Jak říkám, je to složitější.

Vezmu to od začátku-někdy před 15 lety.

Měli jsme s dětma za sebou období rybiček, vodních želv i raků, křečků, křečíků, potkanů i koček. Když přišla řeč na možnost pořídit si psa, zasněně jsem se usmívala a plánovala, až jednou budu stará, v důchodě, tak si pořídím pejska. Pudla v barvě aprikot. Do té doby ne, protože pes má větší nároky, než dosud chovaná zvířata.

Cha cha cha!

Netrvalo dlouho a šli jsme se projít kolem olomouckého útulku. Jen tak, čistě nezávazně, s mlhavou představou, že by jsme se snad jednoho z opuštěných psíků ujali. Určitě ne štěně, protože to má větší šanci na to, že si ho někdo vezme. Ani  žádnýho nemocnýho stařečka. Prostě dospělýho, klidnýho psa. Něco menšího, s roztomilým kukučem.

Nehledali jsme dlouho. Bylo to osudové setkání, věděli jsme, že tam čeká na nás. V kotci s obrovskou dogou a dvěma vlčáky, kteří skákali na mříže a volali : "Mě si vemte, já jsem pro vás ten nejlepší pes!"
 A mezi tlapama se jim opatrně proplétal ON! Falko - asi šestiletý, trošku urostlejší kříženec drsnosrstého jezevčíka, rezavý, štětinatý, žádný velký krasavec.



Vypadal tak klidně, jako by těm obludám, (které ho občas v nadšení přišláply) říkal- No aby jste se nezbláznili, blbečci!- Vůbec si nás nevšímal. Přidřepli jsme k mřížím, zamlaskali na něj- tak teda zdvořile přišel blíž. Očichal nám ruce,  zkonstatoval, že piškoty, ani nic jinýho nemáme a rozvážně odešel do boudy.
 To je ono, takový klidný pes, no to je ideální! A jak dobře snáší ostatní psy- co víc si přát!
Pak jsme se dozvěděli, že je v útulku krátce, ještě v karanténě a musíme pár dní počkat, než si ho můžeme odvést.
 Výborně, aspoň mu zatím doma nachystáme všechno, co potřebuje.

Uběhlo pár dní a my - plni nadšení- šli pro našeho prvního psa.
 To jsme ještě netušili, jaké radosti nás čekají.
 Falko, ten mírný, hodný a klidný pejsek se skálopevně rozhodl (zřejmě hned v okamžiku, kdy prošel bránou útulku směrem ven) ostatním psům vyhlásit džihád.
A tak už cestou domů jsme si mohli vyzkoušet, co nás v příštích letech čeká. Náš jinak flegmatický pejsek se změnil na zmítajícího netvora, který se snažil každého svého soukmenovce co nejrychleji zakousnout. Jaké štěstí, že byl relativně malý a zvládli jsme ho udržet a odvléct jiným směrem.
A taky- jak brzo vyšlo najevo- se musely ostražitě hlídat vchodové dveře, protože Falko byl nenapravitelný, notorický útěkář.A vzhledem k tomu, že pár metrů od domu byl dálniční obchvat, bylo pro něj krajně nebezpečné pobíhání po venku. Zvláštní bylo, že ve chvíli, kdy se mu povedlo prchnout, byla svatá válka proti ostatním psům přerušená. Chtěl se rvát pouze v naší přítomnosti.
K lidem byl stále stejný, buď je miloval, nebo zdvořile ignoroval. Nikdy nezavrčel, ani nechňapnul.

V průběhu let se pomalu uklidňoval a jako první vzal na milost feny a malá štěňata. Pozdéji jsme zjistili, že Falko-ač nijak zvlášť urostlý, nebo pohledný psík- měl pro feny nějaké osobní kouzlo a bez rozdílu rasy a velikosti mu okamžitě podléhaly. A Falko trochu až úchylně preferoval co největší feny. Kolikrát jsme ho museli tahat pryč od dogy,vlkodavky, či německé ovčačky ( ???)

Když byl Falko už starý, špatně viděl a pomalu chodil, začal tolerovat i staré psy. Ale museli být hodně staří! Jinak po mladých a urostlých se sápal beze strachu a bez pudu sebezáchovy celý život.

A tak nám zestárnul. Vždycky se nám rád motal pod nohama a to-že o něj zakopáváme bral jako legraci. Jenže když pak pokaždé bolestně kvíknul, pozvali jsme k nám známého veterináře. Ten ho prohlédnul, promačkal, poslechl si ho a vysvětlil nám, že má v břiše dost velký nádor. A srdíčko už má taky špatný.
Že skoro nevidí, to jsme věděli, ale to ho nijak výrazně neomezovalo. Doma se pohyboval bez problémů a venku byl stejně na vodítku.
 Tak co dál? Nechali jsme si čas na rozmyšlenou. Falko se rychle zhoršoval a když bylo vidět, že ho bolesti trápí i při běžném životě, pozvali jsme veterináře znovu.
 Falko dostal injekci, pak si mi lehnul na nohy- jak bylo jeho zvykem....a já ho hladila a hladila, dokud nebylo po všem. S veterinářem jsme ještě dlouho seděli u stolu- a hrozně jsme se tehdy opili.
Dodnes mám slzy v očích, když vzpomínám, ale nelituju toho. Zvíře , za které jsme zodpovědní, bychom neměli nechat se trápit.

To byl náš první pes. Ale taky jediný, kterého jsme pochovali.

O dalších psech zase zítra.


Žádné komentáře:

Okomentovat