čtvrtek 29. října 2015

Jak přeštelovat psa na zimní čas?

Naši psi mají v sobě zabudované hodiny a taky vyžadují od nás, aby jsme se podle nich řídili.



 Večer, v době 20:00 až 20:30 je podle psích hodin večerka. To pak za námi oba chodí a upozorňují, že je čas jít spát. Okamžitě! Vypustíme je na zahradu a pak odcházejí nahoru do pelíšku a usínají.


Conny má navíc ještě speciální časový plán, který se týká páníčka. (v našem rozdělení rolí vůči psům je to ten "hodnej policajt")
   Když má můj milý odpolední směnu a je 12:25, tak Conny- která do té chvíle pochrupuje v obýváku- vstane a odejde na chodbu. Tam sedí u vchodových dveří jak socha a čeká, dokud pán neodjede pryč a teprve pak se vrací za Rockym, dokončit polední spánek. Večer, ve chvíli, kdy hodiny ukazují 22: 45, tak Conny stepuje na chodbě a čeká. Několik minut poté (pokud české dráhy fungují načas) se otevřou dveře a přijíždí Bůh, Pán všech pánů, jeho Výsost, Jediný a nejhodnější PÁN- kterého je nutno vítat tancem šíleného derviše a následnými výskoky do výšky. Rocky se obvykle vzbudí, připojí se několika výskoky, až do výšky hlavy, ale pak se oba uklidní a odcházejí zase spát. Bez ohledu na to, jak dlouho ještě ponocujeme my dva.

   Když má milý ranní směnu, vstávám jako první a jdu dolů do kuchyně, uvařit čaj, pustit hudbu a tak  (viz- http://atakseptam.blogspot.cz/2015/07/mate-oblibene-ritualy.html )
 Conny už je vzhůru a jde se mnou a dohlíží, jestli je všechno v pořádku. Pak sedne vedle pánovy židle, nebo lehne někam, kde má na něj výhled- a čeká na chvíli, kdy se pán jde obouvat, aby ho v pozici kamenné psí sochy vyprovodila.

No- a teď se pravidelný rituál naboural- a to hned 2x za sebou!
Posunul se čas- a navíc uprostřed týdne bylo volno!
 Takže Conny nám usilovně piští za dveřmi ložnice, když zjistí, že nevstáváme včas (jenže on je zimní čas, takže nás budí už po půl čtvrté!)
 A státní svátek neuznává, takže budíček byl taky.

A tak se ptám- nevíte někdo, jak se seřizuje přechod na zimní čas u psa?





pondělí 26. října 2015

Kam jít s kočkama na kafe? ( nebo na dvojku bílého)



Jedna z možností je kočičí kavárna Kocourkov.
 V Olomouci se v poslední době otevřely dva takové podniky. Konečně jsem měla možnost se do jedné z nich podívat (a příště zase ta druhá)

Dvě maličké místnosti v suterénu, jen pár stolečků.
Od první chvíle jsem usilovně čichala, jestli se nebude ve vzduchu vznášet pach kočičiny- ale všechno bylo OK.
 Je pravda, že obsluhu zdržovala paní-zřejmě majitelka, nebo účetní- ale stejně by mohla péče o hosty probíhat svižněji. Na druhou stranu jsme se nenudily, ani já, ani Kristýna. Kočky se ladně proplétaly mezi lidmi, půvabně pózovaly, aby v okamžiku zmáčknutí spouště sebou mrskly a fotka byla o ničem.
Ale i tak jsme jich pár ulovily.



Kočky bez ostychu nakukovaly do kabelky-jestli v ní není něco zajímavého.




Kontrolovaly i to, co se píše na noteboku.




Chvíle odpočinku je taky nutná. (což mi připomnělo hlášku Kocoura ze seriálu Červený trpaslík-"Musím spát aspoň 12 hodin denně, abych měl sílu, na hlavní spánek dne!")




Spát se nedá dlouho, musí se pozorně kontrolovat počet příchozích!




Ovšem fotit třeba nabídku muffinů namísto nás- to teda ani náhodou, honem tam strčím hlavu!


Samy si přišly pro pochování v náručí. Co na tom záleží, že mám useknutou část hlavy. Já nejsem hlavní objekt zájmu... :-)




Pro pochování přicházely jedna po druhé...


Bylo to velice příjemné posezení, už taky díky tomu, že děti pod 12 let měly zákaz vstupu. 
 Chápu pobouřené maminky slušně vychovaných dětí, ale selekce se při vstupu těžko provádí. 
Kočky byly klidné, nestresované a pravda- v dopoledních hodinách se tam nevyskytovaly žádné děti.

Zato několik trochu zvláštních dospělých, s poněkud nestandartním chováním,  se tam vystřídalo.


Vím, že na facebooku kvůli tomuto zákazu vypukla zuřivá diskuze. Já fandím rozhodnutí majitelů preferovat klid svůj, koček a ostatních hostů- a tím možná přijít o několik zákazníků.
Jsem zvědavá na tu druhou kavárnu, kde děti mají nerušené pole působnosti.







čtvrtek 22. října 2015

Tak kolik teda vlastně těch psů máme? (poslední psí příspěvek)

Rocky




Blbeček
30 kilo svalů a zubů
Bojový plemeno (bude se mnou donekonečna bojovat o právo ležet na křesle, když u toho nejsem)
Milovník návštěv (je přesvědčený, že každý,kdo k nám příjde, je jeho osobní návštěva)
Skokan (dokáže z místa vyskočit tak vysoko, že stojícímu člověku olízne obličej)


Někteří mu občas říkají -bezdržka- a ne bez důvodu.




V době, než přišel k nám domů, neodmítnul žádnou výzvu k boji od jiného psa,. Strach- to on neznal. Tehdy se mu to ale nevyplatilo. Kolem jeho kotce pobíhal jiný pes, který se podhrabal a utekl ze zahrady. Nejspíš na sebe nějakou dobu vrčeli a štěkali- a pak Rocky prostrčil hlavu kari-sítí, aby dosáhnul dál- a to byla zásadní chyba. Druhý pes se mu zakousnul do tváře- a nepustil.
 Majitel Rockyho se večer vrátil domů, všude plno krve a chlupů a Rocky nikde. Tehdy jsem byla u toho. Pobíhali jsme po vesnici a hledali - a nikde nic. Vrátili jsme se a zjistili, že okno z kůlny, které vedlo do kotce bylo vyražené a jen přivřené. Uvnitř jsme našli zkrvaveného Rockyho, který tam zalezl a na nic nereagoval.
 Majitel z toho množství krve pobledl, tak jsem Rockyho sama odnesla do vany a omyla, aby jsme viděli jaké jsou napáchané škody. Chybělo mu kus tváře a k tomu řada dalších drobnějších zranění
 Já pak musela odjet domů a o Rockyho stavu jsem dostávala pravidelné informace.
 Nedalo se to nijak sešít, nebylo co. Navíc se mu rána zanítila a se psem to vypadalo špatně. Když pak byl schopný žrát tužší stravu, vypadal chudák jak kombajn, protože bokem mu žrádlo vypadávalo ven.
Nejhorší bylo, že neměl chuť k životu. Tehdy byly u nás problémy s Benem a tak se rychle provedla výměna.
Rocky byl naráz v bytě, v teple, kde měl neustálou péči a kontakt s lidmi, což miloval. A tehdy u nás dočasně bydlela Kristýna se svou stafordí fenkou Freyou, která Rockyho poznala už jako půlroční štěně a nějaký čas žili společně.
Rocky začal žrát, pomalu se začal pohybovat a po několika měsících byl zase samý sval a zase budil respekt. Rána se mu zahojila tak, že teď vypadá, jako by se jen ironicky uškliboval.



Časem se zklidnil, nebyl už takový útěkář jako dřív. U nás má kdykoliv možnost jít se proběhnout na zahradu a jen zakňučí u dveří, je hned vpuštěn zpátky do tepla, ke svým lidem.
Protože dobře vím, co dokáže tento typ psa, když se nudí, starám se, aby neměl čas na nudu.
Vím, že by se dokázal prokousat dveřmi, prokousat drátěný plot a překonat dvoumetrovou překážku. Nemám strach, že by ublížil člověku, on přes svůj hrůzostrašný vzhled všechny lidi bez vyjímky miluje, ale je schopný někomu vlézt do auta s nadějí, že pojede na výlet. Nebo člověka na ulici zdravit tak, že na ně bude skákat, až by ho povalil.

Dnes už neutíká, ani když by občas měl tu možnost proklouznout na ulici.


 A tohle je jeho oblíbená poloha (říkáme tomu bojová poloha číslo 1.)


.
Není u nás sám. Vzali jsme si k nám ještě fenku Conny, která svým majitelům zkomplikovala život tím, že se začala rvát s ostatníma fenama, které mají.


 S Rockym jsou přátelé, pořád spolu...



a Conny posíláme domů jen na krátkou dobu, kdy hárá.
 To pak chodí Rocky jako tělo bez duše a věřím, že počítá dny, kdy se mu kámoška vrátí.

Když tu není Conny, častěji k nám jezdí Kristýna s Freyou. To je pak tolik dojemného vítání a lítání po zahradě. Návštěvy musí snášet dvojité vítání...


a dvojité hlídání u stolu. (co kdyby upadlo nějaké sousto?)


Takže jak dopadlo sčítání psů?
Kolik máme psů?

 Je to pohyblivé číslo, ale dá se říct, že plus mínus máme dva.
Aspoň dva jsou  přihlášení a platíme na obci za dva psy poplatek.

Ale ve skutečnosti není náš vůbec žádný....



pondělí 19. října 2015

Kolik vlastně máte psů? 5. díl

Ben- bílý švýcarský ovčák
(foto pouze ilustrační)



Ben byl prazvláštní pes.

  V době, kdy Bak musel opustit farmu a můj tehdejší manžel, jako hlídač musel mít psa. Šel tehdy do útulku s představou, že si vybere statného, urostlého vlčáka. Leč v nabídce tehdy byly jen neduživí stařečci a nebo drobné fenky.
Požadavek manželova zaměstnavatele byl: velký pes, budící respekt,který má základní výcvik. Tak co teď? V útulku nám doporučili jednoho člověka,který byl ve složité situaci, nemohl se o psa starat, ale nechtěl ho stresovat pobytem v útulku. Člověka jsme kontaktovali a on nás pozval k sobě domů,kde jsme si vyslechli smutný příběh.
  Starší manželé, kteří bydleli na vesnici si pořídili štěně švýcarského ovčáka. Proč ne, doma vždycky měli velkého psa, měli velikou zahradu a rádi chodili na dlouhé vycházky. Jenže pak paní onemocněla a začala rychle ztrácet zrak. Operace nepomohla, bylo potřeba, aby bydleli někde,kde je nemocnice poblíž- a tak domek prodali a odstěhovali se do Olomouce na sídliště- i s Benem.
  Jenže paní chodila nejistě a tak se několikrát stalo, že ji při vycházce povalil na zem. Pak už se bála s Benem chodit sama ven- a manžel býval v práci dlouho do večera... Ben sedával u okna, díval se ven a tiše kvílel. Tak padlo rozhodnutí, že ho prodají. Někomu, koho napřed poznají osobně, aby měli aspoň trošku jistotu, že se bude mít dobře. A než by ho dali do útulku, to ho raději nechají utratit.
S pánem i jeho manželkou jsme si povykládali, vysvětlili jsme jim jak a kde by Ben žil- a brzy poté si ho manžel odvezl.
 Na farmě, když měl vrátný službu mohl běhat dosyta, jinak pospával v kotci.
    A tak roky běžely. Doma jsme měli Falka a Rudlu..... pak nás Falko opustil.
 Starší dcery se odstěhovaly a Martina vzala Rudánka- a v bytě bylo naráz trochu smutno.
Pak jednou přišla Káča s tím, že ve Zverimexu mají v teráriu krásný kotě. A my nemáme žádný zvířátko...a ona by ho strašně moc chtěla.
No- ukecala nás, samozřejmě. Přinesli jsme kotě domů a manžel dostal výsadu vybrat jméno.  Držel černýho prcka na dlani a nahlas přemýšlel. "Jak ti budem  říkat? Tak to teda nevím....ale černej jsi jak šuvix.." Takže kocour byl Šuvix. Vyrostlo z něj mohutný zvíře, naprosto bezproblémový.

A pak bylo několik životních změn- a my se naráz v parném létě stěhovali na sídliště. S plánem, že nebudeme ani moc vybalovat a hned byt prodáme, koupíme domeček na vesnici a zase se přestěhujem. A tam už zůstaneme.... Kocour přijal změny stoicky.
Ale pak i změna u manžela v práci. Farma  ukončila provoz a manžela přesunuli na hlídání jinam. Ale tam pes nemohl být- takže přivedl samozřejmě Bena domů.  A tam byl kocour. Čekala jsem nějaké strašlivé scény, ale nic. Šuvix seděl uprostřed předsíně, nehnutě zíral na Bena- a ten se bál vyjít z pokoje ven. No, ještě, že koupíme domek se zahradou, protože takhle by to dlouho nešlo. Stěhovali jsme se ještě před koncem roku.
Kocour v klidu přijal další změnu a začal chodit na obchůzky okolí. S Benem se spřátelili a nakonec ho naučil, jak otvírat dveře- což bylo neštěstí. Zamykat nešlo, děti pořád ztrácely klíče a tak jsme měli pořád dokořán. Ben začal být divný, nechtěl být vůbec v domě s náma- ale na dvorku (zahrádka k domečku nebyla) taky ne.
 Manžel odešel za hlasem svého srdce a Ben byl stále míň zvladatelný.  Naučil se otvírat branku a po nocích obíhal vesnici. Pak se naučil vyháknout háček na vratech a utíkal i ve dne. Jednou dokonce pokousal pošťačku- a už to nešlo dál.
V tu dobu se u našeho známého stal problém. Porvali se mu dva psi a dost ošklivě. Rocky, ten, co dopadl v bitce  hůř, se uzdravoval pomalu, nechtěl žrát a vypadalo to s ním špatně. Tak přišel nápad. Rocky- kterýho jsem znala od štěněte půjde k nám- já mám čas se mu věnovat a nejsou tady jiní psi, co by ho napadali- a Ben půjde místo něj. Na vesnici, do kotce s výběhem (na který byl na farmě zvyklý) a vypouštěl by se vyběhat na velkou zahradu.
A tak Ben odešel na lepší, kde je dodnes. A bez problémů.

Byl o opravdu prazvláštní pes. Nerad byl s lidmi, nebyl rád,když ho někdo hladil, nebyl vůbec mazlivý. Měl to v životě složitý, já vím.....

Život není fér. K nikomu...

Kolik vlastně máte psů? 4 díl

Dasty.

Další z kategorie ne přímo našich psů. Vlastně se ani Dasty nejmenoval, jen jsem mu tak říkala.

Vracela jsem se jednou v zimě domů a po ulici pobíhal zoufalý kokr a čichal ke každé brance. Na dlouhých chlupech na packách měl přimrzlé kusy sněhu, byl promáčený a očividně nešťastný. Zavolala jsem na něj a hned přiběhl. Vzala jsem ho nahoru do bytu, nakrmila, osušila z nejhoršího- a jak se zahřál, rovnou jsem ho strčila do vany a okoupala ho a vyčesala.
Každý,kdo se ve psech trochu vyzná, mi nadával, prý jsem strašně riskovala, ale to prostě nešlo ho nechat tak, jak byl.
 Druhý den jsem rozvěsila inzeráty a další den se našla šťastná panička. Ještě ten den si pro něj přišla a oba byli šťastní.
Už si nepamatuju, jak se ve skutečnosti jmenoval. Pro mě to byl krásný rezavý kokršpaněl Dasty, kterýmu jsem pomohla dostat se zase domů.

Kolik vlastně máte psů? 3. díl

Nemůžu ve výčtu našich psů vynechat obludu jménem Bak

Bylo to v době, kdy jsme měli doma Falka a už dospělého Rudlu.
  Můj tehdejší manžel nastoupil do práce jako strážný na soukromou farmu ( kde jsem po pár letech byla zaměstnaná i já). Podmínkou bylo, aby byl na vrátnici pes. To problém nebyl, protože tam byl Bak, který patřil druhému strážnému. Nic jinýho než hlídání farmy Bak neznal, byl tam od štěněte. Přes den byl v kotci, navečer ho vrátný vypustil do areálu a pes buď běhal, kam se mu zachtělo, nebo byl s pánem ve vrátnici. Bak byl kříženec brazilské fily a dobrmana, obrovský, zlý pes, který poslouchal jen svého pána no a pak ještě kolegu, který ho střídal. V areálu farmy bylo ještě několik firem,které měly pronajaté dílny. A pokud se někdo zdržel, měl za povinnost to nahlásit vrátnému, který pak s vypuštěním psa počkal.
Občas se ale stalo, že se dotyčný zdržel, nic neřekl- a pak byl psem nekompromisně zadržen. Někdy to odnesla roztržená nohavice, někdy- pokud se dotyčný pokusil odejít, tak i modřina na lýtku. Bak si prostě uměl poradit.
 Jenže zaměstnanci se ho báli jak čert kříže. Po jednom takovém extempore se domluvili a sepsali petici- a že si nepřejí, aby tam Bak byl.
Bakův páneček, takový svérázný děda v důchodovém věku prohlásil, že se buzerovat nenechá a že jde do penze. A protože bydlí v paneláku, psa si domů nevezme. Prý ho raději nechá utratit.
 Byl to mladý zdravý pes, dva a půl roku starý. Manžel pak přišel domů s tím, že než se to nějak vyřeší, tak Baka vezme  k nám domů.  Já mám ráda psy a myšlenka na utracení mladého zvířete je pro mě nepředstavitelná. Ale přece jen, slyšela jsem zvěsti o zvířeti, kterého se bojí všichni, co ho znají, který napadá lidi, který nikdy nebydlel v bytě a ani neumí chodit na vodítku. A my měli doma dvě maličké děti + čtyři dospělé a dva psy, z nichž jeden je rváč. To přece nejde, musí se najít jiné řešení! A aby toho nebylo málo- musí si manžel sehnat služebního psa, aby byla farma požadovaným způsobem hlídaná. Pak teda- v okamžiku, kdy bude nový pes, musí Bak pryč. Zoufale jsme obvolávali známé a rozhazovali sítě-kdo by potřeboval dobrého hlídače....a nic.

A pak jednoho dne slyším z chodby volání. Vyjdu  ven, na schodech tam stojí manžel a volá směrem dolů: "Baku-pojď sem! Je tady panička!" Strnula jsem strachy i když jinak se psů nebojím- a bylo to oprávněné. Po schodech proti mě šel kříženec koně a lva! Nad náhubkem, se kterým vypadal jako Hannibal Lecter, na mě zíraly velké žluté oči.
Zvíře došlo až ke mě, letmo si ke mě čichlo a pokračovalo v chůzi dál do bytu. Psi byli sice zavření v pokoji, ale stejně....tohle přece nejde! Chytila jsem ho za obojek a zeptala se: "Hele, kam jdeš,frajere?!" Hlava velká jak kýbl se ke mě otočila, žluté lví oči na mě zaostřily a na mou duši, na psí uši- lidským hlasem mi řekl: "... tě zruším!"
Rozesmála jsem se. "Co jsi to řekl? Tak to tady ještě nebylo, pes, co umí mluvit!" Manžel sice tvrdil, že na mě jenom normálně zavrčel, ale já to slyšela jasně a srozumitelně. Pes chvíli zíral, jak se směju, pak rozpačitě zamával ocasem- a bylo vyhráno. Vzala jsem ho do ložnice, kde dostal na zem deku, přinesla jsem misku z vodou- a s mírnou obavou jsem mu sundala náhubek. Očichal si mě, znovu zamával ocasem, tak jsem ho pohladila, pak dostal hrst piškotů a byli jsme kámoši.
Byla jsem uznána jako panička.
  K dětem jsme ho pustili až později- a pro jistotu s náhubkem, ale ty dva malý přijal bez problémů. A prosím nikdy neviděl zblízka dítě! Samozřejmě nikdy nesměli zůstat s Bakem o samotě, ale to platí pro všechny psy a malé děti, to nebyla z mé strany diskriminace.
  Časem si zvyknul i na starší dcery. A všechny děti se shodly na tom, že Bak občas mluví lidským hlasem.
Když mu Martina nasadila náhubek a vodítko-tak prý se na ni vždycky smál a říkal- "Tak jsem slyšel, že máš dneska letecký den..." A měla, protože na konci vodítka opravdu víc létala, než chodila.
Bak nás přijal za svou rodinu. Lépe řečeno- za své božstvo-které musí hlídat a chránit. Před každým vetřelcem, který vnikne do našeho objektu. No- a protože ploty nikde nenašel, tak hlídal celé okolí. Každý, koho jsme na vycházce potkali byl narušitel. Bak neměl rád podezřelé týpky- jako byli běžci, cyklisti a motorkáři. Neměl rád lidi, co měli v ruce hole, nebo berle. Byli mu hned podezřelí všichni, co se nějak maskovali-například čepicí, nebo kapucí. Neměl rád hlučné, nebo rychle se pohybující.
No- a ostatní lidi taky neměl  rád.  Jenom naši rodinu- tu zbožňoval.
Trvalo, než se naučil chodit na vodítku a taky- na vodítku udělat hromádku. To bylo v přítomnosti nás, jeho BOŽSTVA něco neproveditelného....
 Naštěstí jsme bydleli téměř na konci města, takže se dalo s Bakem jít ven, až k tehdy rozestavěnému Globusu a tam ho vypustit, aby se vyběhal. Nikdy neběžel daleko, protože pochopitelně- co kdyby nám někdo chtěl ublížit....kdo by nás bránil?
Pokaždé jsme se dlouho rozhlíželi, jestli někde na obzoru nezahlédnem nějakého člověka....a když nikde nikdo nebyl, Bak byl vypuštěn. Stalo se, že po odepnutí vodítka nám oznámil: "Hele, já jenom zaběhnu pozdravit tam ty lidi, jo?" a rozběhl se po poli. Nám nezbylo, než běžet za ním. A po pooraném, zmrzlém poli, částečně zasněženém- tam se běhá hodně blbě. A stejně jsme za chvíli slyšeli křik. No jo, Bak měl o okolí přesnější informace, než poskytnul  náš chabý lidský zrak- a běžel zadržet lidi, co šli za polem podél hřbitovní zdi na procházku. Moc jsme se omlouvali- a nikdy se nestalo, že by zadržení odešli ve hněvu. Pokaždé nakonec Baka ještě obdivovali, Neútočil na lidi, ani neštěkal, ale prostě je nepustil dál, dokud je neschválíme.
Jen jednou se na něj pán napřáhnul klackem. My už běželi a viděli jsme situaci- a docela v nás zatrnulo. Zbytečně- Bak vycenil zuby a něco mu řekl....a byl klid.Zřejmě mu pán taky rozuměl.
 Doma to bylo složitý, protože jak ti dva malí pořád pobíhali po bytě, občas zůstaly otevřený dveře, čehož okamžitě využil Falko a vypuklo peklo.
Bak se v pohodě spřátelil s Rudánkem, který byl stejně starý (a velikostí by mu volně podběhnul pod břichem) a určitě by dokázal respektovat i Falka, Jenže obráceně to neplatilo- a tak při každé příležitosti, kdy se ti dva dostali k sobě, vypukla zuřivá bitka. Trochu mi přišlo zvláštní, že se okamžitě pustili, když jsem na ně začala křičet a mlátila je malým polštářkem. A taky to, že nikdy- přes strašlivé vrčení, štěkání, vytí a ostatní doprovodné zvuky - neprotekla ani kapka krve, ani nebyly nikde chuchvalce vytrhaných chlupů.
 Jednou, když už to bylo poněkolikáté během jednoho dne,jsem vyčerpaná a vystresovaná zařvala, ať se klidně navzájem zabijou- a odešla jsem do kuchyně. Během chvíle se ta zmítající se chlupatá koule, skládající se ze dvou navzájem zakouslých psů přikutálela za mnou. Odešla jsem zpátky do ložnice- a během chvilky se rvali zase vedle mě. Ti hajzlíci na mě hráli takovou hnusnou komedii a jenom čekali, až je budu s křikem rozhánět!

Nakonec jsme sehnali Bakovi "zaměstnání". Vzal si ho majitel autobazaru, který ho měl přes den u sebe doma a v noci ho vypustil hlídat oplocený areál, samozřejmě se zatepleným kotcem. Trvalo několik dní, než se s tím člověkem spřátelil a začal ho respektovat, ale dřív by jsme ho z domu nedali.

Bak byl u nás vcelkem šest nezapomenutelných týdnů- a jeho odchod jsme s holkama oplakaly.

Bohužel nemám ani jedinou fotku. Nepotřebuju ji. Ve vzpomínkách je to ten náš oddaný kříženec koně a lva, co mluvil lidským hlasem.



.

pátek 16. října 2015

Kolik vlastně máte psů? 2. díl

Rudla, náš další pejsek  vlastně patří do kategorie-  ne tak úplně náš pes-.

   Falko byl u nás už nějaký pátek, už jsme se s ním sžili, zvykli si na jeho neustálé pokusy o útěk i na bojové akce s cizími psy.
  V tu dobu se u nás zastavil rodinný známý s prosbou. Prý má dědečka někde v Čechách a aby dědovi nebylo smutno, má pro něj pejska. Štěně. Z útulku samozřejmě. Ale k dědovi jede až koncem týdne a rád by vyhlídnuté štěně vzal z útulku nejraději hned, než si ho odvede někdo jiný. No a protože je v práci denně až do večera a prcek by byl doma sám....tak...no- nemohli by jsme ho do pátku nechat u nás?
 Což o to, nám by to nevadilo, jenom nevíme co na to řekne ten náš divoch Falko. Cizí psy by nejraději mordoval i venku, co pak  udělá s vetřelcem přímo v jeho teritoriu?
   Riskli jsme to a známý jel hned do útulku pro prcka.
Rudánek byl černý, malinkatý štěňátko neurčité rasy. Narodil se přímo v útulku, protože jeho březí matku našli bezprizorně běhat po ulicích. Byl tak maličký, že nedokázal ještě chodit po schodech.
Falko sice vrčel, před miminem utíkal, aby ho neobtěžovalo, ale jinak to bylo v pohodě.

Pak byl konec týdne a my se s mrňouskem rozloučili.
 Dál to víme jen z vyprávění. Rudánek dával najevo svou nespokojenost s jízdou autem tím, že celou cestu blil. Každou půlhodinu se dělala pauza s procházkou, ale nic moc to nepomohlo. Do cíle prý dojeli asi po šesti hodinách..
Rudla byl předán dědovi, kterýho okamžitě pozvracel- a následně udělal v místnosti několik loužiček.
Děda nejen, že nebyl z dárku nadšený, ale vyjádřil se ve smyslu- že buď tu bestii zase odvezou, nebo ho odvede do lesa. A tak známý okamžitě volal k nám, jestli by se mohl Rudla vrátit k nám, aspoň na čas, než se najde jiné řešení.

Druhý den se vrátili- a jiné řešení se našlo takové, že u nás Rudánek zůstal nafurt.
K naší veliké radosti, protože jsme si na něj rychle zvykli.
 Rudánek  je poměrně bezproblémový pejsek. Ani moc nějak moc nevyrostl a  s Falkem nakonec byli nerozlučná dvojka.
Akorát se od Falka naučil nebát se větších psů (a větší je skoro každý) a když je potřeba bojovat, ztrácí pud sebezáchovy. Minulý rok jsme ho u nás na pár dní hlídali (jinak bydlí s mojí druhorozenou dcerkou) Dnes už je to stařeček s bílou bradou, ale stejně se nebojácně porval s naším bojovníkem Rockym. A to je proti Rockymu sotva třetinový.

Falkova škola se prostě nezapře!




Kolik vlastně máte psů? 1. díl

Tuhle otázku jsem v poslední době vyslechla několikrát.
Je to složitý. Teoreticky vlastně žádnýho.
A prakticky? Nevím...Jednoho, dva...? A počítají se i ti, co s námi žijí už jen ve vzpomínkách? A co psi mých dcer, ty počítat taky?  Jak říkám, je to složitější.

Vezmu to od začátku-někdy před 15 lety.

Měli jsme s dětma za sebou období rybiček, vodních želv i raků, křečků, křečíků, potkanů i koček. Když přišla řeč na možnost pořídit si psa, zasněně jsem se usmívala a plánovala, až jednou budu stará, v důchodě, tak si pořídím pejska. Pudla v barvě aprikot. Do té doby ne, protože pes má větší nároky, než dosud chovaná zvířata.

Cha cha cha!

Netrvalo dlouho a šli jsme se projít kolem olomouckého útulku. Jen tak, čistě nezávazně, s mlhavou představou, že by jsme se snad jednoho z opuštěných psíků ujali. Určitě ne štěně, protože to má větší šanci na to, že si ho někdo vezme. Ani  žádnýho nemocnýho stařečka. Prostě dospělýho, klidnýho psa. Něco menšího, s roztomilým kukučem.

Nehledali jsme dlouho. Bylo to osudové setkání, věděli jsme, že tam čeká na nás. V kotci s obrovskou dogou a dvěma vlčáky, kteří skákali na mříže a volali : "Mě si vemte, já jsem pro vás ten nejlepší pes!"
 A mezi tlapama se jim opatrně proplétal ON! Falko - asi šestiletý, trošku urostlejší kříženec drsnosrstého jezevčíka, rezavý, štětinatý, žádný velký krasavec.



Vypadal tak klidně, jako by těm obludám, (které ho občas v nadšení přišláply) říkal- No aby jste se nezbláznili, blbečci!- Vůbec si nás nevšímal. Přidřepli jsme k mřížím, zamlaskali na něj- tak teda zdvořile přišel blíž. Očichal nám ruce,  zkonstatoval, že piškoty, ani nic jinýho nemáme a rozvážně odešel do boudy.
 To je ono, takový klidný pes, no to je ideální! A jak dobře snáší ostatní psy- co víc si přát!
Pak jsme se dozvěděli, že je v útulku krátce, ještě v karanténě a musíme pár dní počkat, než si ho můžeme odvést.
 Výborně, aspoň mu zatím doma nachystáme všechno, co potřebuje.

Uběhlo pár dní a my - plni nadšení- šli pro našeho prvního psa.
 To jsme ještě netušili, jaké radosti nás čekají.
 Falko, ten mírný, hodný a klidný pejsek se skálopevně rozhodl (zřejmě hned v okamžiku, kdy prošel bránou útulku směrem ven) ostatním psům vyhlásit džihád.
A tak už cestou domů jsme si mohli vyzkoušet, co nás v příštích letech čeká. Náš jinak flegmatický pejsek se změnil na zmítajícího netvora, který se snažil každého svého soukmenovce co nejrychleji zakousnout. Jaké štěstí, že byl relativně malý a zvládli jsme ho udržet a odvléct jiným směrem.
A taky- jak brzo vyšlo najevo- se musely ostražitě hlídat vchodové dveře, protože Falko byl nenapravitelný, notorický útěkář.A vzhledem k tomu, že pár metrů od domu byl dálniční obchvat, bylo pro něj krajně nebezpečné pobíhání po venku. Zvláštní bylo, že ve chvíli, kdy se mu povedlo prchnout, byla svatá válka proti ostatním psům přerušená. Chtěl se rvát pouze v naší přítomnosti.
K lidem byl stále stejný, buď je miloval, nebo zdvořile ignoroval. Nikdy nezavrčel, ani nechňapnul.

V průběhu let se pomalu uklidňoval a jako první vzal na milost feny a malá štěňata. Pozdéji jsme zjistili, že Falko-ač nijak zvlášť urostlý, nebo pohledný psík- měl pro feny nějaké osobní kouzlo a bez rozdílu rasy a velikosti mu okamžitě podléhaly. A Falko trochu až úchylně preferoval co největší feny. Kolikrát jsme ho museli tahat pryč od dogy,vlkodavky, či německé ovčačky ( ???)

Když byl Falko už starý, špatně viděl a pomalu chodil, začal tolerovat i staré psy. Ale museli být hodně staří! Jinak po mladých a urostlých se sápal beze strachu a bez pudu sebezáchovy celý život.

A tak nám zestárnul. Vždycky se nám rád motal pod nohama a to-že o něj zakopáváme bral jako legraci. Jenže když pak pokaždé bolestně kvíknul, pozvali jsme k nám známého veterináře. Ten ho prohlédnul, promačkal, poslechl si ho a vysvětlil nám, že má v břiše dost velký nádor. A srdíčko už má taky špatný.
Že skoro nevidí, to jsme věděli, ale to ho nijak výrazně neomezovalo. Doma se pohyboval bez problémů a venku byl stejně na vodítku.
 Tak co dál? Nechali jsme si čas na rozmyšlenou. Falko se rychle zhoršoval a když bylo vidět, že ho bolesti trápí i při běžném životě, pozvali jsme veterináře znovu.
 Falko dostal injekci, pak si mi lehnul na nohy- jak bylo jeho zvykem....a já ho hladila a hladila, dokud nebylo po všem. S veterinářem jsme ještě dlouho seděli u stolu- a hrozně jsme se tehdy opili.
Dodnes mám slzy v očích, když vzpomínám, ale nelituju toho. Zvíře , za které jsme zodpovědní, bychom neměli nechat se trápit.

To byl náš první pes. Ale taky jediný, kterého jsme pochovali.

O dalších psech zase zítra.


čtvrtek 15. října 2015

Na co Alice zapomněla?





Knížka, kterou jsem si už dávno chtěla přečíst.
Mé lakomé hanácké geny mi zakázaly utratit za novou 399,-  a mě nezbylo,  než se spolehnout na knihovnu. (dnes ho v knižním klubu mají už jen za 199,-)

Od stejné autorky mám doma ještě jednu ( Manželovo tajemství) a ta mě trošku zklamala. Teď jsem jen doufala, že s touhle knihou budu spokojenější.

A taky že ano.

 O čem je řeč?

Když se Alice probere na zemi v posilovně, má na hlavě pořádnou bouli. To je ovšem to nejmenší. Myslí si totiž, že je jí dvacet devět a čeká první dítě se svým superúžasným manželem.Nickem.
Jenže pak se dozví, že se ní z paměti vymazalo deset let života. Dnes je devětařicetiletá neurotička, která nejraději svůj volný čas tráví v posilovně, nebo na poradách školního výboru se ženami, jež kdysi tolik nesnášela.
Jak se to stalo, že se její život tak radikálně změnil? Proč jí její manžel nenávidí? A co tak hrozného provedla, že s ní její milovaná sestra skoro vůbec nemluví?
Krom toho si není schopná vůbec vzpomenout na svoje tři děti.
 Alice se najednou vidí jinýma očima a ta nová žena, o které jí vyprávějí, se jí vůbec nezamlouvá.
Najde způsob, aby se znovu stala tí člověkem, jímž kdysi bývala?

Tolik k obsahu. Po přečtení jsem dlouho vzpomínala a bilancovala svých posledních deset let života a přemýšlela jsem, nakolik jsem se změnila já. A proč? A co s tím můžu udělat....



neděle 11. října 2015

Jak jsem mohla žít bez myčky?

Napřed jsme byli jen sami dva- a v tu dobu myčky nádobí  nebyly.
Pak rychle po sobě přibyly 4 holčičky. Bylo nás šest a myčku stále  nikdo v našem okolí neměl. My taky ne.
Uběhlo deset let a nám se urodil párek nejmladších dětí, a bylo nás osm. Lidé kolem nás už měli myčky běžně- a my pořád ne.
Pak si nejstarší dcera přivedla domů přítele, který u nás krátce zůstal. Po čase se to opakovalo s druhorozenou- a jedno krátké období nás bylo deset. Myčku jsme stále neměli- a nádobí jsme museli zvládat ručně.
Potom se starší dcery osamostatnily a během roku odešly z domu. Byli jsme zase jen čtyři. Pořídit si myčku? To snad nemá už ani cenu,když je nás tak málo...

Pak bylo pár životních kotrmelců a byla jsem jen já a dva nejmladší. Na co myčku,když jsme jen tři?

Potom jsem poznala mého milého a přistěhovali jsme se k němu. Byli jsme čtyři- a měli jsme myčku!
Nemohla jsem si na ni zvyknout, odmítala jsem její služby. Dlouho mi trvalo, než jsme se spřátelily. Pak se přistěhoval budoucí zeť- a bylo nás pět. Plus jedna myčka nádobí

Po svatbě se mladí odstěhovali- a my jsme tři.
Myčka se porouchala.
A já jsem z toho na mrtvici. Jak jsem bez ní mohla žít? A jak to zvládnu, než dojde opravář?

Asi jsem lety nějak moc zpohodlněla...



čtvrtek 8. října 2015

Jak se pozná, že přišel podzim?

Květinový záhon je pustý, není co dát do vázy.
Do té nejmenší z nejmenších, do zkumavky ve střeše domečku aspoň poslední květ muškátu. A aby mu nebylo smutno, přidám k němu dva bílé květy bramboříku.

A na tácku v obýváku na stole přibyly lahvičky se sirupem proti kašli a kapky do nosu.

Kašleme, kýcháme, smrkáme. Všichni tři. Bolí celej člověk.

Je tu podzim.... jako každý rok.



pondělí 5. října 2015

Co když je ta nevraživost vzájemná?

Nemám ráda české dráhy. Nikdy jsem je ráda neměla.
 První moje vzpomínky na vlak byly, jak sedím u okna, ve špinavém, páchnoucím vagóně. Nevím, už, kam jsem jela, ale pamatuju si tu paniku,když si můj otec šel zapálit na nástupiště a mě nechal sedět uvnitř. Brečela jsem strachy, že se vlak rozjede a já tam zůstanu sama. Neznala jsem ještě  hodiny, neuměla jsem číst, nevěděla jsem, kdy budeme odjíždět, pamatuju jen, jak mi tekly slzičky. A nudle z nosu. Když se otec vrátil, dostala jsem pár pohlavků za to, že brečím bez důvodu.
Smradlavé vlaky s červenýma, nebo zelenýma sedačkama, na mnohých místech rozřezanýma, ty odporné, zanesené vyklápěcí popelníčky, to se mi usídlilo v paměti natrvalo. O záchodcích ani nemluvím. A toalety na Olomouckém nádraží- to byla kapitola sama o sobě, ty byly cítit na desítky metrů.
Bylo to pokaždé dilema, když jsme jely s babičkou do Litoměřic. Z domu se šlo s předstihem (jako by někdy jezdily vlaky dřív,než mají psáno v jízdním řádu....), následovalo stání na větry profukovaném nástupišti- a pak otázka: "Nechceš ještě čůrat?" Na nádražních hajzlíkách to bylo k pozvracení, ve vlaku taktéž- a navíc-ta hrůza-bylo vidět na ubíhající pražce! A přede mnou několikahodinová cesta. Prostě pro mě byla v dětství každá jízda vlakem utrpení.

Rozporuplné pocity ve mě pak po letech vyvolala cesta vlakem Cassovia- kterým jsem jela až do Mariánských lázní.
  Jako dárek k narozeninám jsem tehdy od sestry dostala jízdenku s místenkou do lůžkového vozu.
Stály jsme tehdy obě na pustém nástupišti, v přízračném tichu, jaké je na nádraží jen  kolem  třetí hodiny ranní. Pak přijel vlak a jak zpomaloval, s hrůzou jsem sledovala, jak za okny jsou doslova naštosovaní občané tmavší pleti. Když vlak zastavil- některá okna se otevřela, vypadlo pár prázdných lahví, v dálce někdo hlasitě zvracel a z jiného okna bylo slyšet nadávky.
  Ale přede mnou stál můj lůžkový vůz. Čistý, neposprejovaný, lesknoucí se. Otevřely se dveře a v nich mladinký urostlý a usměvavý Jaromír Jágr. Nebo aspoň jeho dvojník.  Vystoupil, usmál se na mě a řekl: "Dobré ráno želám. Možem vám pomocť s batožinou?" Ani nečekal, co odpovím a chopil se kufru a zase nastoupil. "Něch sa páči, mladá paní." a otevřel mi kupé. Vytřeštila jsem oči. Bělostně povlečené lůžka, každé s lampičkou. Na oknech  a na výklenku za dveřmi čistý, vyžehlený závěs -sice s logem ČD- ale voňavý a visel na všech poutkách! Ve výklenku věšáky a prostor na zavazadla. U okna  zrcadlo, stoleček- který pod sebou skrýval vyleštěné nerezové umyvadlo s TEKOUCÍ vodou! Taky tam byla fungující elektrická zásuvka. A na čisté voňavé ručníky! Byla jsem jak u vytržení.          Honem otevřít okno a ještě důležitá otázka. "Ségra- ten hezounkej sameček je v ceně? A co třeba pánský striptýz, bude taky?" Sestra se ušklíbla a prý se mám zeptat sama, protože stojí za mnou. Nepřišel mi sice nabídnout žádné nadstandartní služby, ale chtěl vědět, jestli si ráno budu přát raději kávu, nebo čaj. Tak takové jsou u nás vlaky????
   Část noci jsem se pak převalovala pod naškrobenou dekou- a zbylou část jsem strávila na chodbě s mladým průvodčím a československy jsme si povídali.
   Na zpáteční cestu jsem si už za vlastní peníze koupila místenku.....ale díky své lakotě jen do lehátkového vozu. Průvodčí tam byl v předdůchodovém věku, se značnou nadváhou. Košili od uniformy měl rozepnutou až po pupek a v podpaží a na zádech měl propocené koláče. Prý mi protekčně dá prázdné kupé- hned vedle svého, jak zdůraznil. A kdyby mi bylo smutno, stačí, když zaťukám.... To mi několikrát zopakoval.
Neťukala jsem, raději jsem zamknula dveře a vylezla až v Olomouci.

  Po  řadě let, kdy jsem se vlakům vyhýbala jak se dalo, jsem sehnala práci, která mě neskutečně bavila. Ale musela bych dojíždět každý den vlakem. Vážně jsem uvažovala, že práci pustím, ale nakonec jsem kývla a začalo jedno úžasné období mého života. A vláček, kterým jsem jezdila byla krásná a čistá Regionova.


Poněkud jsem změnila svůj postoj k drahám.
 Od té doby jsem viděla mnoho fotek krásných vagónů,kde by bylo radost posedět.
I v tom vlaku,kterým jsme jeli minulý týden byly vagony moc hezky zařízené....jenže bylo plno a my museli stát na chodbičce. A zrovna u toalety, kde netekla voda a smrdělo to do dálky. Pak jsme sice na část cesty přeběhli do dodatečně přistaveného vagonu, kde se dalo sedět, ale bylo vidět, že patří do úplně jiné kategorie.Prostě smůla. Co už....

Shodli jsme se s mým milým, že bez místenky už nikdy cestovat nebudeme, ať to stojí, co to stojí, ale takovou cestu teda už nikdy!

 Saša i její manžel pracují oba na dráze a oba nás ujišťovali, že na vlak, co v půlce týdne vyjíždí z Prahy opravdu nemusíme mít místenku, aby jsme při nástupu v Praze našli volné sedadlo.

Tak teda jo. Dali jsme sbohem Rynholci a vydali se ku Praze...




Jeden vlak do Kladna, další vlak do Prahy. Tam jsme si dali úžasný oběd a fofrem na nádraží. Čeká nás báječná jízda vlakem 1. třídy EC-Bečva.

Během čekání na mě dolehla únava z posledních dní, ze sotva doléčeného zánětu ledvin, z prochladnutí na větrném Rynholeckém nástupišti a udělalo se mi zle. Naštěstí už vlak přijel. Před námi zastavil vůz s označený piktogramem- pro matky s dětmi. Bylo mi tak zle, že jsem riskovala pozdější vyhození a přemístění do jiného vagonu, hlavně, když už budu sedět.

Vpadla jsem do prvního kupé a práskla sebou na sedadlo. Nějaký čas  jsem se třásla v zimnici a se zavřenýma očima jsem se snažila  uklidnit.
  Pak se mi vrátil sluch a já slyšela svého milého, jak vzdychá a polohlasem říká-"No to je teda zase něco!"
  Poté se mi vrátil čich a to mě donutilo otevřít oči.
 Bylo to jako když nasednu do stroje času. Chtělo se mi zase plakat.
První myšlenka byla- ještě že je to pro matky s dětmi, aspoň tu nejsou popelníčky.
Ale jinak všechno ostatní bylo jako tehdy.

Počmárané dveře, na rámu dveří (které se nedaly dovřít) dožluta zažraná špína.


Jeden sklápěcí stolek byl ulomený.Plechový koš na odpadky byl zanesený něčím černým a zavřít taky nešel.



Kolem okna mezi špínou prosvítala rez.


Rozřezané koženkové sedadla předváděly svůj vnitřek, na zemi vrstva drobků a prachu a ve všech rozích vysoká vrstva černé špíny.




Ve vzduchu se vznášela směs pachů , zatuchliny, mastnoty, špíny a kdoví čeho ještě.

A tak si myslím, že když já nemám ráda české dráhy, tak i české dráhy nemají rády mně.
A tenhle šílený vagon mi museli přistavit naschvál.


sobota 3. října 2015

"Vaříte tady?"

Po úmorně dlouhé cestě jsme konečně dojeli do Litoměřic.
 Unavení a hladoví jak vlci jsme se vydali do centra, hledat místo, kde se dobře najíme.
   První restaurace měla venku ceduli s nabídkou-Konfitované bažantí prsíčka s celerovým pyré. Tak to bude určitě velká dobrota, ale my se spokojíme s něčím klasičtějším. A hlavně velkou porcí!
Jdeme dál, směrem k náměstí a v břiše nám čím dál hlasitěji  kručelo, protože doba poledních meníček dávno minula.
   A tu před námi stojí další cedule s nabídkou- Kuřecí špíz a bramborová kaše. To by mohlo být dobrý, zůstaneme tady! Jen aby to kuchař už nezabalil a nešel domů! Napřed tedy najít, kde to je- protože restaurace byla schovaná za kostelem.  Vejdeme, pozdravíme a jen tak pro jistotu se ptám: "Vaříte tady?"   ""Ano, vaříme."
Prošli jsme lokálem až na útulnou zahrádku plnou květin, vyhřátou odpoledním sluncem, kde hrála příjemná hudba. Shodili jsme těžké batohy a objednali si pivo (a to jsme ještě netušili, že po celých šest dní bude všude, kam příjdeme v nabídce pouze Gambrinus a nebo Plzeň)
 Pivečko čepované přímo na zahrádce nám přistálo na stole během chvilky a už k nám mířila servírka- a my jen vzdychali blahem. "Můžeme dostat jídelní lístek prosím?"

"Máte ho na stole."



Tak tohle jsme teda nečekali. Nabídka byla - sedm druhů hamburgrů, deset druhů pizzy, pak hanojské nudle a toť vše.

Aha....tož takhle se v Litoměřicích vaří?

"Tak my by jsme si dali ten kuřecí špíz s bramborovou kaší, co máte na ceduli"
"Jé - to je meníčko ze včera, on to nikdo nesmazal"

"Tak my teda zaplatíme...."

Jdeme dál hladoví jak vlci a hledáme , kde by nás nakrmili.
 Penzion. Penzion. Ještě jeden penzion. Cukrárna-kavárna. Zavřená vinotéka. Muzeum. Banka. Zavřené obchodní centrum ( podle ručně psaných nápisů s typickými chybami  nepochybně asijské) Drogerie. Lékárna. Všechno zavřené....
"Hurá- támhle je otevřená trafika, tam nám poradí!" Na ceduli název- Dobrá trafika-  Zaslouženě, protože tam  měli všechno. Snad mimo rohlíků fakt všechno. A dobře nám poradili. Jen o ulici dál -maličká hospůdka jménem Robo.

Nedůvěřivě jsme vešli- ale obavy byly zbytečné. Rychlá, ochotná obsluha (a číšník - radost pohledět), jídelní lístek tak obsáhlý, že až oči přecházely...a ceny oproti tomu, co jsme zvyklí neskutečně nízké.
Nakonec jsme dali na doporučení a byli jsme MAXIMÁLNĚ spokojení.

 Za rok chceme přijet zase, tentokrát už po vlastní ose. A jestli půjdeme někam jíst, pak to bude jedině restaurant Robo!



V dalších dnech jsme pak obdivovali půvab města, kde jsem v dětství trávila snad každé prázdniny a můj milý tam byl poprvé.





V mých vzpomínkách nebylo na náměstí tolik aut, ale skoro všechny byly jen zaparkované, takže žádný velký provoz nebyl. Pravda-byl víkend a pak státní svátek, kdoví, jak to tam žije ve všední dny.

Strávili jsme krásných několik dní u mých příbuzných a pak jsme se vydali na Rakovnicko- k Saše a její rodině.

Tak zatím sbohem, Litoměřice. Za rok jsme zpátky.




Kolíne, Kolíne, stojíš v pěkné rovině?

Já ani nevím. Asi jo.
Do poslední chvíle, než jsme dojeli do Kolína, jsme nervózně stepovali u dveří.
  Kdyby jsme jeli přesně podle jízdního řádu, měli bychom na přestup 20 minut času. Můj milý by v klidu dal cigárko, já bych se posilnila kávou, přinejhorším z automatu. V pohodě by jsme přešli na správné nástupiště, usadili se do rychlíku, co nás vyklopí přímo v Litoměřicích. Tam si pak zajdeme na nějaký dobrý oběd....jééé- to bude skvělý začátek dovolené! Všechno v klidu a beze spěchu....
   Jenže my jeli se zpožděním. Obludným zpožděním. Nemohlo nás uklidnit ani sdělení, že rychlík na nás bude čekat, klidně i čtvrt hodiny, protože naše zpoždění stále narůstalo. Čas letěl a my se courali jak osobákem.
  Pak konečně Kolín. Nejrychleji, jak jsem dokázala, jsem sešplhala ze schodů, na zádech těžký batoh, na krku pověšenou kabelku, po paží obě hole a už jsem se prodírala davem k podchodu. Průvodčí nám přes několik kolejí ukazoval, do kterého vlaku máme nastoupit. Honem, honem, než nám ujede. Jestli tam dokulhám jako poslední, třeba už bude pryč, tak rychle!!!
Pak se dav přede mnou rozevřel- a já zůstala v šoku.


 

U schodů stáli dva těžkooděnci.
Nečekala jsem něco takovýho. Nikdy jsem je ve skutečnosti takhle zblízka neviděla. Vypadali nebezpečně. Zvláštně. Jak z Hvězdných válek. Stáli, nehýbali se a jen díky zdviženému hledí bylo vidět, že je uvnitř živý člověk. Dav prošel kolem mě a já pořád zírala. Nevím, jestli jsem čekala, že vytáhnou laserové meče a všichni budeme mrtví....Nevím. Pak do mě strčil můj milý, ať spěchám, nebo nám to ujede.
U každých schodů na nástupiště stála stejná dvojice, vypadali jako naklonovaní a působilo to přízračně.
Vlak jsme stihli a cesta mohla pokračovat. Seděla jsem u okýnka a dlouho jsem nic nevnímala.
Proč tam byli?
To už je nebezpečí tak blízko?

Myslím, že hodně dlouho budu mít Kolín spojený s tímto  zážitkem.

Škoda, že mě nenapadlo si je vyfotit.
To by určitě vytáhli laserové meče a bylo by vymalováno....

pátek 2. října 2015

Jakým vlakem nejezdit z Olomouce do Prahy?

Pokud je Den železnic a na jednu jízdenku může jet až pět osob, pak bez místenky nejezděte raději žádným vlakem, nebo skončíte jako my.
 V luxusním vlaku IC Jan Perner- totálně narvaném- jsme našli jediné místo, kde se dalo stát, aniž by se na nás mačkali ostatní cestující. A to místo bylo u záchodků, kde netekla voda a silně to tam čpělo močí.
Z Olomouce jsme odjížděli se zpožděním 40 minut . Pan  štíplístek nám tvrdil, že kompletně celý vlak je nacpaný k prasknutí. Až těsně před další stanicí, (kam se běžně jede 20 minut- a nám to trvalo rovnou hodinu) připustil možnost, že na konci vlaku v Olomouci na poslední chvíli připojili další vagon, kde se asi dá sedět. Celou dobu jsem se kymácela , (zavěšená na dvou holích) a hořce jsem litovala, že jsme se na cestu nezásobili alkoholem. To by se totiž dalo sedět naproti sobě na schodkách u dveří- a láhev by jsme si mohli napříč vagonem kutálet.
V Zábřehu na Moravě jsme tedy přeběhli po peróně na konec vlaku, což pro pajdavce jako já, co sotva chodí, je dost náročná disciplína a místo k sezení tam opravdu bylo. Museli jsme po nástupišti, vlakem by jsme neprošli, chodby byly naprosto neprůchodné.
 Zbytek cesty do Kolína jsme tedy seděli.

Ale příště, kdykoliv pojedu vlakem, předem se ujistím,jestli u ajzbónu zase něco neslaví.
 Pro jistotu!