pondělí 30. května 2016

Není nejvyšší čas se nad sebou zamyslet?

Měli jsme na dva dny na hlídání Nikolku.
Byla hodná, roztomile upovídaná, mazlivá. Děda je z ní úplně unesený....



Ale já už si na ni dávám pozor. Hlavně, ať mě nepřistihne při převlékání, protože by zase mohla začít dlouze hloubat nad tím, jestli jsem se počurala, nebo ne.

Situaci jsem opětovně neuhlídala. Nikča hned po ránu odešla z ložnice, že půjde spolu s dědečkem vařit čaj k snídani. Tak honem- pyžamo dolů, rychle na sebe natáhnout spodní prádlo- a v tom se rozletí dveře a malá žvanilka je zpátky.
"Babi, ty jsi nahatá?"
"Nejsem nahatá, mám jenom holej pupek."

Neznámé slovní spojení Nikolku zaujalo a já poznala, že bude zase zle. Holčička zase zaperlí... Chvíli si mě prohlížela a pak vyhrkla: "Ty máš babi tak velikej pupek!" Začala mě obcházet kolem dokola a obdivně sledovala moje proporce. Rychle jsem se snažila se dooblékat a odvést řeč na jiné téma, ale nestihla jsem.
" To je ale VELIKEJ pupek. Já ho pozdravím. Dobrý den, pane pupek!"

V tu chvíli se o mě pokoušely mrákoty, ale to nebylo nic proti záchvatu, který dostal dědeček, který celou debatu poslouchal z chodby.

A tak se ptám- není už opravdu nejvyšší čas něco začít dělat se svou figurou?
Kdy jindy, než když si můj pupek žije vlastním životem a zasluhuje si samostatný pozdrav...

Dám se do toho.  Na kole mám nové sedlo i pedály, takže se mi bude jezdit luxusně. Venku je teplo, takže začnu podnikat  cyklovýlety.

A tak vám tady  každých 14 dní přiznám, jaké mám změny ve váze.

Přidá se ještě někdo?


čtvrtek 26. května 2016

Smím se pochlubit?

Poslední dny se mi docela daří a jsem spokojená, že jen vrním.

Protože druhorozená má termín porodu přesně za týden, měla bych už finišovat s výrobou deky pro miminko. Měla jsem sice nakoupené látky, ale na poslední chvíli jsem dostala nápad, že by deka mohla vypadat úplně jinak. V Prostějově je krámek s úžasným výběrem látek. Tak úžasným a s tak báječnou prodavačkou (taky babičkou, zhruba v mých letech) že jsem se odtamtud nemohla odtrhnout. Odešla jsem s takovým množstvím vzorů, že teď to musím nakombinovat nějak zase úplně jinak.





Poté jsem zašla do obchodu pro cyklisty, že si koupím aspoň nové pedály na kolo. Minulý týden jsem se informovala na ceny v jiné cykloprodejně a z těch cen se mi udělalo skoro špatně. Za látky jsem utratila majlant, tak teď koupím aspoň ty pedály, protože ty moje jsou oba prasklé.
Cena- skoro o polovinu nižší mě příjemně překvapila a tak jsem se hned  zeptala, v jaké cenové kategorii se u nich pohybují pohodlné sedla. A cena byla opět polovíční! To nešlo odolat.
 A tady je- mé nové sedlo, zvané GAUČ.


To bude posezení, úplně se těším!

Taky jsem si dokoupila poslední bylinky,které chci letos pěstovat.
Mimo trvalek z minulých let - pažitky, libečku a tymiánu, mám teda ještě rozmarýn, bazalku, kadeřavou petrželku, mátu a meduňku.

A v květinářství, odkud mám ty poslední kusy měli naprosto úžasnou věc. U nás se několikrát denně přenáší dva šálky s kávou, nebo čajem. K televizi, do jídelny, na terasu. A občas něco ukápne na podlahu. No a teď mám na to konečně "přenosku". Natřená ošklivou hnědou barvou stála polovinu toho, co s bílou lazurou. Naplánovala jsem si složité úpravy, ale nakonec jsem maximálně spokojená s lehkým přebroušením. Už nic víc dělat nebudu a nechám ji takhle.




A dnes mi ještě přišel balíček od Inky z blogu Tvořím, tvoříš tvoříme. ( http://inkafej.blogspot.cz/ ), moje výhra z GIVEAWAY.

Plná krabice kouzelných drobností, které potěší ženskou duši.





k tomu navíc trojhranné pastelky pro vnoučata


a s nevšedně pojatým průvodním listem.



A na závěr jsem objevila v Albertu v kategorii zlevněných zdechláků nádhernou kapradinu za pouhých 29,-

Konečně něco, co nám zútulní nevyužitý roh v kuchyni.
Tak snad tam přežije.



Ještě dnes vyperu veškerý nový textil, abych mohla o víkendu šít.
 Zítra k nám na dva dny přijede Nikča, tak si hned může vyzkoušet nové pastelky.
Díky Inko!!!



úterý 24. května 2016

Proč jsem to Nikolku nenaučila?

Bylo jedno hovínko,
   zavánělo malinko.
Leželo si v nočníku
   na tom hradě Točníku.


Kdopak ho tam udělal?
   Že by hrabě, nebo král?
Já myslím že Kačenka,
   co má hlásek do tenka.

Měla totiž včera nočky
   k tomu rýži, talíř čočky.
Meloun, zmrzku, vajíčko,
   teď bříško tlačí maličko.

Ať ta holka tolik nejí
   vždyť už se jí všichni smějí!
Kačka je však z toho smutná,
   co má dělat,když jí chutná?

Dá na radu jedné tety
   a pustí se do diety.
Dneska jenom kousek housky
   a jablíčko na tři kousky.

Když pak skáče z postele,
   je jí dobře po těle!


Tak tahle příšernost není z mé hlavy, to je prosím pěkně text dětské knížky s názvem Pohádka o hovínku. Věřte-nevěřte, je to tak!

Původně mě napadlo, že bych Nikču naučila aspoň kousek této stupidity, ale pak jsem si to rozmyslela.

No řekněte sami, není to návod pro malé, začínající anorektičky?


pondělí 23. května 2016

"Copak jste ji naučili tentokrát?"

- ptala se rezignovaně Kristýna, když jsme jí vraceli malou Nikču.
"Bude zase ve školce ostuda?"

No...jak se to vezme.

Vzala jsem malou do obchodu  k našim místním asiatům. Mají v nabídce zboží nečekané množství dětských doplňků a protože venku pořád fouká, chtěla jsem koupit nějakou slušivou pokrývku hlavy..

Mrňavá parádnice neváhala a jako první sáhla po slamáku, který nahoře zdobily kravské uši a rohy- a nechtěla se ho vzdát. Ale babi byla neoblomná. "Venku fouká a musíš mít zakrytý ouška, nebo budeš zase nemocná!"
 Nikča tedy s fňukáním vrátila klobouk a pak se dlouze a zodpovědně věnovala výběru správné kombinace růžových odstínů na šátku.






  Po návratu domů jsme v první řadě museli nafotit šáteček a poslat mamince na schválení a teprve pak jsem se mohla jít převléknout do domácího.

Nikča přišla do ložnice za mnou a vážně se mě zeptala: "Co to děláš?"
"Převlíkám se."
"A proč? Ty ses počurala?"
Tohle nařčení jsem odmítla, ale zřejmě nějaká pochybnost zůstala.
Později přišel můj milý z práce a já se svěřila, z čeho jsem byla obviněná. Hned si to šel ověřit.
 "Niki, babička se opravdu počůrala?"
 "ANO!"

A protože se dědeček smál, Nikolka okamžitě větu zhudebnila, začala poskakovat, prozpěvovat si a přidala i druhou sloku.
A nám až do večera znělo v uších- "Babička se počůrala, dědeček se pokakal!"

Tak jen doufám, že si to malá brepta nebude zpívat ve školce, nebo si tam o nás pomyslí, že by nám tak malé dítě neměli svěřovat, když máme dost problémů sami se sebou.

P.S. Raději jsem Kristýně neříkala, co jsme chtěli Nikču naučit a proč jsem si to na poslední chvíli rozmyslela. Tohle povídání si nechám na zítra.





čtvrtek 19. května 2016

Chybami se člověk učí?

No, jak kdo!

Pořád dělám ty samé chyby,když něco šiju a k tomu plynule přidávám chyby nové.

Byla u nás na necelý týden vnučka Nikolka. To nejhorší období vzdoru už chválabohu skončilo, ale i tak to bylo náročné.
Malá slečna pořád nosí po kapsách i v rukách hračky, které nechce odložit. A přes růžového poníka, či přes princeznu Elzu se hodně špatně natahují rukávy.

A tak jsem dostala nápad, že malé parádnici ušiju kabelku, ať si aspoň občas uvolní ruce.. Zavzpomínala jsem na chyby,které jsem udělala při šití mé vlastní kabelky, vymyslela jsem tvar, vyrobila střih, vybraly jsme společně látky a už se šilo. 
Naučila jsem se, že když šiju z více vrstev, může se látka shrnovat- což jsem zjistila až na konci švu- do té doby mi to připadalo v pohodě.
Ozdobný knoflík na klopě by se měl přišívat hodně pevnou nití a dát si víc záležet na tom, jak to vypadá z rubu.
Pořádně si rozmyslet jak budu látku stříhat-aby vzor byl v místech, kde ho chci mít. Když je z každého motýla vidět jen kus křídla, pak je lepší kabelku obrátit a rub použít jako líc.
A hlavně už konečně přestat malovat po látce z lícové strany!!!!


Ve výsledku byla malá parádnice spokojená. Hračky se vešly v pohodě a spokojená byla i mamínka.











čtvrtek 12. května 2016

Co máte právě teď ve váze?

Prohlížím si vaše blogy plné fotek nádherných kytic, které máte doma a tiše závidím.

Jak jsem na tom já?  Během let mám docela slušně zásobený depozitář váz a váziček všech velikostí, ale zrovna moc často je nepoužívám, to je fakt.

A tak se rozhlížím....


Na komodě mi zvolna vadne veliká kytice šeříku. Očekávala jsem od něj omamnou vůni po celém přízemí, s občasným závanem do poschodí- a nic. Tento šeřík prostě nevoní a tečka!



Na stolku v obýváku v  "domečkové vázičce" jedna maceška. Těm se letos nečekaně daří.


Od půlky února mám pořád ještě suchou větev, ověšenou srdíčky z růžového filcu. Před šedou zdí jí to sluší a nechám ji tam, dokud mě nepřestane bavit. A hned vedle je trojice váziček, ve kterých se snažím zachránit ořezané vrcholky palmičky, která vypadala, že to už chce zabalit. Bodláky, které jsou na vedlejší poličce jsem natrhala v létě ještě zelené. Uschly do krásy, tak si je nechávám.






  A na parapetu v kuchyni mezi bylinkama můj vytoužený RÝMOVNÍK!


 Já vím, kdo lže a krade, do pekla se hrabe...

Já ho chtěla koupit, opravdu, na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí. Ale v žádném květinářství, kde jsem se po něm ptala ho prostě neměli.
Až jsem se vzdala vší naděje, objevila jsem ho v Hornbachu, při nákupu sazenic. V pojízdném regále se slevněnýma zdechlákama bylo několik květináčků s rýmovníkem. Klidně bych ho koupila, i když byly všechny v naprosto katastrofálním stavu, napůl uschnuté, polámané. Snad bych překousla i to, že zapoměli snížit cenu a za kus s třemi lístky chtěli skoro 70,- korun.
Ale když jsem uviděla na zemi ulomenou větvičku, která by stejně uschnula, hanáci v mých genech zajásali. "A máš to zadarmo!!!" Zvedla jsem ji, dala mezi ostatní sazenice v nákupním vozíku a už se jelo k pokladně. Doma šel úlomek do vody a vypadá, že jsem mu zachránila život.

 A ještě jsem ušetřila!




úterý 10. května 2016

Co by Julča potřebovala?

Naše nejmladší vnučka už oslavila první narozeniny!

S menším předstihem jsem se dcery zeptala, jaký dárek máme přinést?
Odpověď zněla, cituji: "Už dávno jsem chtěla, abys jí ušila panenku, která by se dala prát v pračce a hned při prvním praní by neumřela. Tak teď je taková vhodná příležitost. Chuděra, má jen jednu, ale ta má vlasy z vlny a hrozně pelichají."

Takže zadání je jasné. Jednoduchá panenka šitá hustým stehem z pevnější látky, velikost akorát, aby ji malá slečna unesla. A vlasy se nesmí párat....

Dlouho jsem promýšlela, z jakého materiálu vyrobit vlásky, aby jich Julinka za chvíli neměla plnou pusu. A pak mi došlo, že holčička je tak malá, že by panenku s dlouhými vlasy neocenila. Stačí krátké, něco jako mikádo- a rovnou z nějaké vzorované látky.

Takže jsem probrala zásoby látek, ty, co by byly vhodné jsem důkladně přežehlila, nakreslila od oka střih...





vytáhla šicí stroj a nalila jsem si sklenku bílého. Bez vína mi to šití nějak nejde- to mám takovou deformaci od doby, co jsme šily spolu se Saškou.



 S ubývajícím množstvím vína v lahvi se zvyšovala má kreativita, takže panenka (respektive humanoid, úmyslně bez nějakých detailů) dostala na hlavu něco jako přilbu z květované bavlny.
A aby nebyl účes až tak moc hranatý, zjemníme tvářičku patkou zelených vlasů, vyšitých dvěma vlákny mulinky. A na druhou stranu růžový květ, také vyšívaný.
Vyšitý má i široký úsměv, zatímco oči jsou jen naznačené křížkem.



Jednoduché bílé šatičky.... No jo, ale jak ji zabalím?
Že jsem na to nemyslela dřív!!!!

Takže bude muset stačit krabice od bot!



Ještě využít výhody nových entlovacích nůžek a bleskově spíchnout proužkované peřinky...




a je hotovo!







A může se jít na oslavu!





pátek 6. května 2016

Sbíráte ulity?

Já jsem jak posedlá, jakmile uvidím šnečí ulitu, hned ji seberu.
Prohlídnu zespodu a když nemá nájemníka- je moje!


Proč je sbírám? Nevím. Jen tak, líbí se mi. Několik jich mám památečních- vzpomínám, kde jsem je našla a jak tam bylo hezky.

Jenže kam s nimi? Až jich bude opravdu hodně, vezmu tavnou pistoli a zkusím vyrobit věneček.

 Zatím je třídím. Menší mám pohromadě v domečkovém svícnu.


A větší mám v květináčích , jako třeba tady u té gerbery....


Zatímco jsem ji otáčela, abych zjistila, z které strany je nejvíc fotogenická- našla jsem poupě!!!!


Tak to teda zírám!  Dostala jsem ji loni od mladých a po odkvětu opadaly všechny listy. Když už jsem ji vážně chtěla vyhodit do popelnice, začala obrážet a listy rosou jak o závod. 
Občas se nějaký zlomí, když se rychle spustí, nebo vyhrnou žaluzie a ten pak hned usychá. Ale rychle rostou další. S květy jsem vůbec nepočítala, takže je to mílé překvapení.

 Možná to je vlivem těch památečních ulit, kdo ví?




úterý 3. května 2016

Opravdu na tom vůbec nezáleží?

   Včera jsem měla úřední den, což obnášelo dost chození po Prostějově.

 Předtím jsem ještě vzala, já,velká frajerka, co všechno zvládne- oba psy na dlouhou vyjížďku na kole. Samozřejmě postupně, takže dva cyklovýlety.

 Když už jsem měla všechny lejstra a razítka vyřízené, byla jsem vyřízená taky. Po letech se mi (zřejmě jako bonus) ke starým bolestem v kotnících a novějším bolestem v kyčlích ozvaly kdysi dávno zraněné vazy v koleni. A fest!!!  Naštěstí jsem měla před sebou posledních asi 200 metrů cesty k zastávce, kde mě asi za 15 minut měl vyzvednout můj milý po cestě z práce.

 Zhroutila jsem se na lavičku, zhltla brufen a čekala jsem. Vedle mě seděla křehká, přímo éterická dívenka, v dlouhé,černé sukni. No jo, vždyť po cestě jsem vlastně míjela skupinky slavnostně oblečených dívek a mladých mužů v oblecích.  A ve výlohách obchodů jsou tabla. Takže maturity jsou tady!

  Po chvíli k lavičce došly dvě další slečny a zeptaly se té něžné víly, co seděla vedle mě- za jak dlouho jede autobus? Odpověděla jim, že asi za pět minut. A pak se rozpovídala dál- a já byla v šoku.

" Jsem si musela sednout, protože mě z těch zkurv.... balerínek bolí nohy. Se na to zítra můžu vysr..., do pi..!  Takhle si zkurv... nohy, to mě můžou s celou parádou políbit prd.. !"

Bylo to, jako by ta něžná víla otevřela kanál a vylila na všechny okolo splašky svého slovníku.

Její kolegyně jen mávla rukou a říká- " No jasně, vys... se na to, dyť je to jedno, v čem tam pudeš-podívej na mě."  a všechny tři se rozesmály.

Nerada okukuju cizí lidi, zvlášť takhle zblízka, ale když tu bylo to vyzvání, tak jsem se podívala.

Slečna měla batikovanou halenku, roztřepené pomačkané kalhoty do zvonu, k tomu pánské polobotky a v rozpuštěných vlasech peříčka.

Ufff, to teda nevypadá moc slavnostně!

Okoukla jsem ještě třetí slečnu. Od hlavy do pasu byla tak nějak...roztomile oplácaná. Měla na sobě fest vypasovaný kabátek, opravdu moc pěkný.  V pase byl nabraný a rozšiřoval se... ale proboha, skoro jako baletní sukýnka. Bez výztuže!  Protože to, co měla slečna od pasu dolů- to byla snad skříň. Trojdílná! Možná ještě s dvěma komodama po stranách! Ne, nekritizuju slečninu postavu, kdoví z jakého důvodu nabrala takové tvary v tak mladém věku. Ale na TOHLE narvat černé legíny, tak upnuté, že místy byly skoro průsvitné, tak to už chce pořádnou dávku odvahy.

A tak se ptám- je to opravdu jedno, co si člověk obleče k maturitě?
 Myslím, že je to natolik významný milník života, že by to zasloužilo odpovídající slavnostní oděv- i když samozřejmě by se v tom měl člověk cítit příjemně.

 Nebo mám už tak zastaralé názory, které jsou v dnešní době jen k smíchu?

Po  zbytek dne jsem si už jen pobrukovala písničku Ewy Farné:

https://www.youtube.com/watch?v=Ozuv4qyraRc