sobota 3. října 2015

"Vaříte tady?"

Po úmorně dlouhé cestě jsme konečně dojeli do Litoměřic.
 Unavení a hladoví jak vlci jsme se vydali do centra, hledat místo, kde se dobře najíme.
   První restaurace měla venku ceduli s nabídkou-Konfitované bažantí prsíčka s celerovým pyré. Tak to bude určitě velká dobrota, ale my se spokojíme s něčím klasičtějším. A hlavně velkou porcí!
Jdeme dál, směrem k náměstí a v břiše nám čím dál hlasitěji  kručelo, protože doba poledních meníček dávno minula.
   A tu před námi stojí další cedule s nabídkou- Kuřecí špíz a bramborová kaše. To by mohlo být dobrý, zůstaneme tady! Jen aby to kuchař už nezabalil a nešel domů! Napřed tedy najít, kde to je- protože restaurace byla schovaná za kostelem.  Vejdeme, pozdravíme a jen tak pro jistotu se ptám: "Vaříte tady?"   ""Ano, vaříme."
Prošli jsme lokálem až na útulnou zahrádku plnou květin, vyhřátou odpoledním sluncem, kde hrála příjemná hudba. Shodili jsme těžké batohy a objednali si pivo (a to jsme ještě netušili, že po celých šest dní bude všude, kam příjdeme v nabídce pouze Gambrinus a nebo Plzeň)
 Pivečko čepované přímo na zahrádce nám přistálo na stole během chvilky a už k nám mířila servírka- a my jen vzdychali blahem. "Můžeme dostat jídelní lístek prosím?"

"Máte ho na stole."



Tak tohle jsme teda nečekali. Nabídka byla - sedm druhů hamburgrů, deset druhů pizzy, pak hanojské nudle a toť vše.

Aha....tož takhle se v Litoměřicích vaří?

"Tak my by jsme si dali ten kuřecí špíz s bramborovou kaší, co máte na ceduli"
"Jé - to je meníčko ze včera, on to nikdo nesmazal"

"Tak my teda zaplatíme...."

Jdeme dál hladoví jak vlci a hledáme , kde by nás nakrmili.
 Penzion. Penzion. Ještě jeden penzion. Cukrárna-kavárna. Zavřená vinotéka. Muzeum. Banka. Zavřené obchodní centrum ( podle ručně psaných nápisů s typickými chybami  nepochybně asijské) Drogerie. Lékárna. Všechno zavřené....
"Hurá- támhle je otevřená trafika, tam nám poradí!" Na ceduli název- Dobrá trafika-  Zaslouženě, protože tam  měli všechno. Snad mimo rohlíků fakt všechno. A dobře nám poradili. Jen o ulici dál -maličká hospůdka jménem Robo.

Nedůvěřivě jsme vešli- ale obavy byly zbytečné. Rychlá, ochotná obsluha (a číšník - radost pohledět), jídelní lístek tak obsáhlý, že až oči přecházely...a ceny oproti tomu, co jsme zvyklí neskutečně nízké.
Nakonec jsme dali na doporučení a byli jsme MAXIMÁLNĚ spokojení.

 Za rok chceme přijet zase, tentokrát už po vlastní ose. A jestli půjdeme někam jíst, pak to bude jedině restaurant Robo!



V dalších dnech jsme pak obdivovali půvab města, kde jsem v dětství trávila snad každé prázdniny a můj milý tam byl poprvé.





V mých vzpomínkách nebylo na náměstí tolik aut, ale skoro všechny byly jen zaparkované, takže žádný velký provoz nebyl. Pravda-byl víkend a pak státní svátek, kdoví, jak to tam žije ve všední dny.

Strávili jsme krásných několik dní u mých příbuzných a pak jsme se vydali na Rakovnicko- k Saše a její rodině.

Tak zatím sbohem, Litoměřice. Za rok jsme zpátky.




Žádné komentáře:

Okomentovat