středa 20. července 2016

Jak to dopadne, když si dělám plány?

Dům je pavouků s dlouhýma tenkýma nohama.
Sprchový kout je samý vodní kámen.
Nahromadila se mi slušná hromada šatstva, které musím upravit a opravit na šicím strojí.
Nehorázně se mi nakupilo prádlo na žehlení.
Květinový záhon zvolna mizí pod plevelem.
Pokoj pro hosty vypadá jako po bombardování.
Schody jsou už taky hezky flekaté od toho, jak synek nosí do pokoje nápoje.

Takže hezky jedno po druhým, ať můžu příští týden odjet s klidným svědomím na chatu.

Koupelna se skví čistotou a třpytí se oslnivým leskem.
Pavouci vyhnaní, pavučiny zlikvidované a podlaha v obou poschodích, včetně schodiště čistá, že by se z ní dalo jíst.
 Jeden večer u šicího stroje a nejakutnější opravy jsou hotové ( a ještě navíc, jen tak pro radost dva košíčky z ustřižených nohavic od riflí)


Teď už si jen sednout do křesla k televizi, narovnat bolavý záda- a zítra můžu pokračovat...

Sotva dosednu, zvoní mobil. Telefonát z Olomouce- moje prvorozená Pavlína kolabuje, zvrací, musí do nemocnice a Kristýna mi veze vnuka. Tatínka sice mají, ale ten dělá na turnusy a přijede až v pátek.
Mám vnoučka Robiška ráda, ale protože je autista, je to s ním hodně náročné. Úlevou pro všechny je, že postižení je jen lehčí a co začal chodit do speciální školky, dělá veliké pokroky. Ale i tak jsou problémy s příjmem potravy a domluva je možná jen částečně, protože špatně mluví.
 No co, nějak to zvládnem, hlavně aby Pavlína byla v pořádku. Už deset let se léčí na psychiatrii, užívá kvanta léků, které jí na jednu stranu pomáhají, ale určitě mají i špatný vliv na játra a kdoví co ještě.

Tak fofrem nachystat v ložnici spaní pro nového nocležníka- a už přijíždí. V slzách, nemluví, nechce jíst, nechce pít, nekomunikuje. Sebou má dvě igelitky oblečení,které mu v rychlosti nabalila Káča, která to všechno organizuje (jaké štěstí, že čtyři z mých dcer bydlí v Olomouci,  poměrně blízko od sebe- a hlavně udržují vzájemný kontakt).  Přivezené oblečení letí kompletně všechno do pračky, protože je poznat, že se u nich doma kouří a díky dešťům v poslední době se prádlo suší na radiátoru.
  A sotva malý Robík konečně před půlnocí usíná, zase telefon. Pavlínu vyšetřili, nic jí nenašli a propouští ji do domácí péče. Protože pořád zvrací- zřejmě  z toho jak po jednom z pádů na zem bouchla hlavou o stůl, není dobré, aby byla doma sama.
Samozřejmě ji přivez k nám, postarám se o ni!

Všechny plány jdou stranou. Vařím, peču, bavíme se, povídáme si, učíme se básničky. Pavlína se rychle vzpamatovala a užívá si, že se zase někdo stará o ni. Robišek je rád, že má maminku u sebe a celé dny je veselý, hraje si na písku, kopou si s dědou balonem, pomáhá mi stříhat keř zimostrázu a plet záhon, začíná normálně jíst, směje se.
Plánujeme, že přijede na půl dne Zuzana s dětma. Má být konečně teplo, tak napustíme dětem bazének, ať se vyřádí. Navečer rozděláme oheň a něco ugrilujem.

Pak si ale Pavlína vzpomene, že je objednaná k lékaři. No nic, změna plánů. Uděláme okružní jízdu. Hned po ránu pojedem autobusem do Prostějova. Tam se stavíme u Zuzany, kde si děti pohrají, potom vlakem do Olomouce. Doma si aspoň vyvětrá, vezme si nějaké věci na převlečení, vyřídí si co potřebuje a odpoledne zpátky zase vlakem. Můj milý na nás bude čekat s autem na nádraží (je to ve vedlejší vesnici) a doma pak roztopíme na zahradě krb. A další den večer je oba zavezeme do Olomouce, kde už na oba bude čekat tatínek.

 Sedíme na terase, probíráme detaily plánu na další den,  Robiš běhá po zahradě a hraje si. Když se jednu chvíli přikutálí míč pod stůl. Rozmáchnu nohou, že ho kopnu zpátky na zahradu- a nedojde mi, že skládací stůl má kousek nad zemí šprušli. Rána, výkřik a krev....sposta krve. Nehet na palci mám kompletně utržený, houpe se jen na kousku kůže.
Přimáčknu ho zpátky a trvám na tom, že tam zůstane, než se mi to pod ním začne hojit. Můj milý mi palec ovázal a krvácení za chvíli ustalo. V palci škube a já se děsím, jaká bude noc.


Bolest mě probudila velmi časně, ale stačíl jeden brufen a dá se to vydržet.
Veškeré plány se musí zase překopat a vymyslet jinak. No co už....

Za týden máme jet na prodloužený víkend na půjčenou chatu. Počítám, že chodit už budu normálně (zatím došlapuju jen na patu) , ale s koupáním to vidím bledě. Ale co, třeba ani nebude teplo.
Nač si dělat plány, když nakonec to všechno může být úplně jinak.
No ne?






2 komentáře:

  1. Marcelka plány sú na to, aby sa menili. Dakedy dávno manžel zaviedol plány, dievčatá si museli napísať čo budú robiť cez víkend. Napísal si to aj môj manžel a chcel to aj odo mňa. Povedala som mu, že mám toľko roboty, že nestíham napísať plán, tak som mala výnimku. Dievčatá plán vždy splnili, len manžel sa vždy niekde zakecal a nesplnil plán. Tak potom už od plánovania upustil.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To já si často sepíšu, co všechno chci ten den udělat. A když pak vyjimečně stihnu všechno, na papírku všechny kolonky odškrtaný, jsem náramně spokojená. Ale povede se to jen málokdy, to musím přiznat. Jsem málo důsledná.

      Vymazat