To je teprve deset dní???

Zdá se mi to neskutečné, že je to teprve deset dní, co jsme opět mobilní!

No jo, když se přecení rychlost spalování, podcení se vliv přibývajících roků a brzy po ránu se vyjede na silnici- a ještě potkáme číhající hlídku dopravní policie- to se to pak všechno nasčítá, 

Při povinném fouknutí se pak objeví nežádoucí číslovka- a malér je na světě.

 Není nic platné žasnout, divit se, přepočítávat hodiny spánku a včerejší zkonzumované nápoje, trest musí přijít.

A pak ta dlouhá, předlouhá doba, kdy je život na malé vesnici komplikovaný nedostatečnou dopravou (autobus jen v pracovní dny 2x za den, s rizikem, že navazující spoj ujede), na větší nákupy musíme škemrat po rodině odvoz a všechno probíhá ve stresujícím spěchu. 

Nemůžeme jet nikoho navštívit, žádný výlet se nekoná, vnoučata jsou u nás pouze když  rodiče je přivezou. A akutní cesty na lékařskou pohotovost probíhají opravdu až za minutu dvanáct.

Pak konečně vypršela doba zákonem uloženého trestu, splnily se veškeré podmínky a konečně máme auto a můj milý má svůj vůdčí list!

( Nějaký čas měli naše vozítko půjčené mladí a Káči se povedlo naťuknout přední nárazník- takže akutní opravy proběhly a další nás čekají)

V pátek večer nám mladí auto přivezli.

 V sobotu se jelo na nákup (jak úžasné-žádný spěch, nikdo na nás netlačil s časem odjezdu).

 V neděli bylo tak krásně, že se nedalo být doma. Takže- že v Olomouci naložíme Kristýnu s malou a pojedeme do Horky na Loveckou chatu.  (Nikča, když viděla, jak dědeček sedá za volant, tak se ho přísně zeptala- "A ty máš už řidičák?")

Můj milý se netvářil moc nadšeně- ale to jen proto, že Birell není zrovna jeho oblíbený nápoj.

V pondělí  jsme jeli se psem na veterinu, protože si rozdrápal ucho. (chvála bohu, že s tím počkal na dobu, kdy jsme pojízdní!

 

V úterý se jelo pro maso do jedné malé, ale skvěle zásobené masny, kde navíc mají super ceny.

Ve středu byl odpočinkový den bez cestování.

Ve čtvrtek jsme objížděli hračkářství a sháněli tabulku na psaní křídou-  protože v pátek se jelo ke Kristýně na oslavu. Nikolka slavila třetí narozeniny.

Mimo vytoužené tabulky jsem jí vyrobila z filcu tzv sponkovník- i s výbavou a krabičku na gumičky, zdobenou stejnými barvami.

 Dědeček objevil kouzlo tzv kinetického písku a když  našel v přenosném pískovišti i formičky a lopatičku, nebyl k zastavení.

Vraceli jsme se z oslavy domů a plánovali jsme víkend v klidu. Ale ještě ten večer přišla zpráva, že Martinu právě odvezla záchranka do nemocnice. Naše nejmladší vnouče si usmyslelo, že by se mohlo podívat na svět o 7 týdnů dřív, než je vhodné. Lékaři mu to prozatím rozmluvili, ale Martina leží na kapačkách, postel na špalkách.  Zatím se drží.

Takže v sobotu dopoledne jsem pekla a po obědě zase - směr Olomouc, fakultní nemocnice.

Bylo těžké vymyslet, co přinést. Cokoliv s čokoládou není vhodné pro těhotné, zvlášť, když leží. Stejně tak slané pochutiny-kvůli otokům. Ovoce jí určitě bude nosit každá návštěva. 

Nakonec jsem napekla klasické linecké kytičky...

a zkusila jsem upéct cibulové muffiny. Poprvé. Zmizely rychleji, než jsem stíhala fotit.

Tady jsou poslední dva a na pozadí na radiátoru vysychají už jen umyté formičky.

V neděli jsem měla naplánované práce na zahradě, ale kvůli vytrvalému dešti se dalo uklízet jen doma. 

Teď je pondělí a rekapituluju uplynulých deset dní. Najezdili jsme za tu dobu víc, než za poslední dva roky. A už plánujeme další cesty. Konečně nebudu "uvězněná" v mrňavé dědince uprostřed polí!!! 

                                                                        ALELUJA!!!!