Pořádáte pyžamkové dny?

Když byly holky malé, tak občas jsme takovou akci podnikly. Ale když dorůstala Káča, už procházela takovou pozdní pubertou- to byly velkolepé pyžamkové dny!

Už jsme bydleli ve vlastním domečku (čti- nechodila nás kontrolovat tchyně, jestli se doma něco děláme) a my si jednou za čas dovolily lenošit. Nebylo to třeba rovnou v pyžamu, ale pohodlné oblečení bylo podmínkou. Celý den jsme se povalovaly na letišti, plném peřin, polštářů a polštářků všech velikostí. Všechny práce a povinnosti jsme přesunuly na jindy a jen jsme si povídaly, dívaly se na filmy, pouštěly si písničky a mlsaly dobroty. A chvílemi pospávaly. Když se vařilo, pak jen jídlo, co nám moc chutnalo, ale vařilo se to jen vyjímečně.

Byl to den určený k odpočinku těla i duše, taková jednodenní regenerace.

Jde to i sólově, ale ve dvou, či více lidech je takový pyžamkový den super záležitost.

Dnes bych si ho s chutí dopřála a klidně i o samotě. Venku vytrvale prší už od včerejšího večera, je prostě takové spavé počasí. Ráno jsem vstávala jen s vypětím všech sil a nejraději bych celý den strávila v posteli.

Mám za sebou náročný víkend. I když tvrdím, že po padesátce by se měly slavit už jen kulatiny, stejně mi děti jezdily popřát postupně celý víkend. Proč by taky ne. Tím je zajištěné celodenní hlídání dítěte (dětí), dobrý oběd, odpolední grilovačka na zahradě. A protože potomci bydlí ve městě, je jim vzácný pobyt v zeleni. 

Samozřejmě, že jsme je s radostí přivítali.... Jenom je teď potřeba uklidit celý dům- a mě se tak nechce!

Kdyby šlo jen o úklid, ale já si naučila psy na každodenní proběhnutí vedle kola- a z toho se už nevyvlíknu. 

Fenka Conny nám po loňské kastraci začala tloustnout a to dost výrazně. Nezbylo, než s ohledem na její zdraví jí zmenšit porce krmení. To nemělo skoro žádný význam, protože Conny se řadí do kategorie psů, zvaných popelnice (jemněji řečeno-dojížděč). Co nestihnul sežrat Rocky, to mu z misky vyluxovala Conny. Co komu upadlo, bylo sežráno téměř dřív, než to dopadlo na zem. Něco si ukradla, něco vyhrabala, něco sebrala venku při vycházce. A poslouchat pištění hladového psa- to jsem nezvládala nervově. Takže nezbylo, než ji vzít vyběhat venku, vedle kola. Napřed opatrně a pomalinku. Já se bojím pádu na kole jak čert kříže, všechno se mi teď hojí nekonečně dlouho a bolestivě.

 Ale Conny mě mile překvapila, jak se rychle naučila co smí a co ne, já sama se přestala bát a tak postupně jezdíme delší trasy. Budu si kupovat na kolo nové, pohodlnější sedlo, abych si jízdu zpříjemnila a začínám uvažovat i o cyklistických rukavicích.

Dnes je to 14 dní, co jsme jeli s druhým psem na veterinu (měl zánět v uchu) a po týdnu na kontrolu. Do té doby Rockymu stačilo, že běhal po zahradě a vycházky nevyžadoval. Bohudíky, protože on na vodítku neumí chodit a na potkání se chce s každým psem prát. Kdysi jsem s ním na kole jezdila, ale několikrát mě shodil a já se ošklivě potloukla- a pak jsem se už bála jezdit.

No- a díky nasazenému vodítku při cestě na veterinu (do auta a z auta do ordinace) si Rocky uvědomil, že by mohl taky být někde mimo dům, nebo zahradu. A začal vyvádět hrozné scény, kdykoliv jsem odjela s Conny. Otrhal nám z věšáků všechno oblečení, poškrábal dveře, vytáhnul prádlo z pračky a ustlal si na něm.... Musela jsem to risknout a vzít ho taky. Sice se klepu strachy, že uvidí zajíce a já skončím někde ve škarpě, nebo dokonce pod autem, ale zatím to jde. 

Oba psi mi dokážou dát srozumitelně najevo, že už je čas, už bych se měla chystat - a jedeme!!!!

Než takhle vyvenčím postupně oba, to taky zabere dost času. Jenže já si chci lehnout, zakrýt se po bradu a spát!!!

V tuhle chvíli si oba psi zalezli do klece, kterou mají na chodbě jako svou boudu (téměř pořád otevřenou) a pospávají. Ale jak projdu kolem nich, hned jsou čilí a plní energie.

Ale co, konec konců, vždyť si přece můžu ještě chvíli lehnout v obýváku, třeba to na nějakou minutku odpočinku ještě uhraju...