pondělí 27. dubna 2015

Do Velkých Losin? II. díl

Pokračuju v líčení Losinské anabáze v době před osmi lety.

Ráno druhého dne jsme se probudili-a sláva, ve sprše tekla teplá voda! Všechno vypadalo idylicky, svět byl zalitý růžovým světlem a my jsme volným krokem, bez obvyklého ranního spěchu přešli do jídelny na předem objednanou snídani. Ta nás trochu zklamala, množstvím, výběrem a hlavně cenou, ale co už! O tom jsem přece snila, že já, matka šesti dětí, ráno vstanu, sednu si ke stolu a někdo mi přinese snídani až pod nos. A já si na ní pochutnám v klidu, bez odbíhání, bez myšlenek, jestli jsem přece jen neměla první jít vyvenčit psy a bez přemýšlení, co uvařím k obědu. To bude paráda!!!  Po snídani se nás slečna Barbie zeptala, jestli chceme snídat i na další den- a upozornila, že jsme jediní z hostů, co chtějí snídani u nich. A že teda jen kvůli nám musí paní uklízečka vstát dřív, přijet na kole a nachystat nám jídlo. Ježkovy voči- tak to kdybych věděla, že strašidelná paní bude muset jen kvůli nám zkrátit spánek, to bych si asi snídani odpustila. Takže na další den jsme pro jistotu snídani neobjednali. (možná ze strachu, aby nám do kávy nedala Savo, nedejbože něco horšího!)
Dojedli jsme a vrátili se do pokoje. Tam jsem teprve zjistili, že koupelna se záchodem nemá žádné odvětrávání. Takže po vykonání potřeby je vhodné otevřít dveře z koupelno-záchodu do pokoje, následně dokořán otevřít okno v pokoji,- a vůbec nejlepší bude odejít na chvíli mimo pokoj...
 Potom padlo rozhodnutí jít termálnímu bazénu, podívat se, jaká je otevírací doba, jestli od minulého roku nedošlo k nějaké zásadní změně. Na místě jsme zjistili, že v rámci zlepšování služeb na termálu sice nezvýšili vstupné -jako to dělávali každou sezonu, společně s plynulým úbytkem stánků s občerstvením a službama- ale zato zavedli nové opatření. Pokud opustíš areál koupaliště- ( třeba si dopřát třeba teplé a poměrně chutné a levné jídlo v místní jídelně) tak se sice můžeš znova vrátit, ale musíš zaplatit zase vstupný. Takže pokud tam chceš strávit celý den, tak si musíš vzít jídlo sebou (v případě velké rodiny to chce menší dodávku) nebo se živit místníma párkama v rohlíku, či opečenou klobásou a nebo ....máš smůlu! Tahle novinka nás docela nakrkla, tak jsme se rozhodli, že se půjdeme koupat až ve čtyři odpoledne.A to ještě dostaneme  slevu! (jak velkou-to prameny neuváděly) No co- od 16 do 18 to stačí- a za parnýho dne je to docela rozumný,no ne?
Tak jsme si po zbytek dopoledne udělali výlet po okolí -autem samozřejmě- a opět jsme se ujistili o tom, že jsme typicky městští lidé. V krásné přírodě Jeseníků se nám sice líbilo, ale ne natolik, aby jsme se vydali na nějakou tůru, šmajdat někam do kopců se nám ani trochu nechtělo. Tak jsme si zajeli do Šumperka. Obchody, pěší zóny, lidi, stánky, lavičky uprostřed asfaltu- to bylo něco pro nás! Jednak jsme byli v tu dobu oba trvale strhaní z práce a druhak-přiznávám, že spíš než turista jsem založením kavárenský povaleč! Nakoupili jsme tedy drobnosti pro dětičky doma a jeli zpátky do penzionu na oběd.
Hned po příchodu jsme nahlásili slečně u baru,že se jdeme jenom osprchovat a hned budeme zpátky- takže si objednáváme už teď, ať nečekáme. Takže: 2x smažené žampiony s hranolkama a tatarkou. A pivo teda, až příjdeme.  A že budeme sedět venku. Byl to skvělý nápad,objednat předem...za chvíli budeme u stolu a oběd bude hned!  Nahoře jsme dali rychlou sprchu a honem do jídelny- aby jsme neměli žampiony studený. Po cestě jsem zamávala na slečnu- že už jdeme na zahrádku. Ona kývla,že nás vidí... po 20 minutách nám přinesla pivo- a za dobrých 50 minut i ty žampiony! (mimo nás tam byly obsazené ještě další DVA!!! stoly, takže žádný nával )
 Já už skřípala zubama a tlumeně jsem mumlala kletby a sprostý slova. Manžel na mě syčel, že nemám dělat scény a že nechápe, proč jsem tak nespokojená... Přece nikam nespěcháme, no ne? To je fakt,že jsme nespěchali, ale já už měla hlad! A taky jsme platící hosté, navíc jejich- takže pokud ne vyloženě přednostně ,tak by nás měli obsloužit aspoň ve slušném čase. No co-slečna Barbie vyrobila řasama menší tornádo, pantáta zjihnul a bylo všechno v nejlepším pořádku... Po obědě menší siesta a pak dilema- kam jít. V místní papírně bylo vstupné v astronomických cifrách, sklářské muzeum ve vedlejší vesnici bylo zavřené, protože sklárna byla v konkurzu a měla se zavírat. Podívat se do místního zámku manžel nechtěl (pravda, byli jsme tam v minulých letech už několikrát s dětmi) ,tak jsme se šli zase jen projít .Chtěli jsme si sednout na kávu v restauraci místního luxusního hotelu, ale tam nás vyhnali- prý tam budou mít vozíčkáři soukromou párty.
Tak to nevadí, v penzionu se dnes večer bude na zahrádce grilovat, píšou to na všech plakátech! Pečený makrely, grilovaný kolena,pečený žebra-jéje, to bude bašta! Teď můžeme sbalit  ručníky a deku a jít se koupat na termál. Po návratu jsme vyhlíželi z okna pokoje na zahrádku, kdy se tam začne  chystat ta grilovačka. Byla to naše chyba, že jsme se neinformovali. Když se nedělo dlouho nic, zeptali jsme se obsluhy- a dozvěděli se, že pan majitel odjel a grilovačka nebude. Tak jsme si aspoň koupili láhev vína, tu jsme vypili a šli spát. Další den po ránu jsme se sbalili a jeli domů- s tím, že do tohohle penzionu UŽ NIKDY!!!!!
 Když shrnu všechny plusy a mínusy, je to bída.
+  Krásná příroda, čistý, voňavý vzduch, termální koupaliště,
-   Nepříjemná obsluha, špatně vybavený pokoj, dlouhé čekání v restauraci, plíseň, všude zvadlé, zaprášené, nezalité kytky, okrasné jezírko plné žabince...

Rok poté jsme se vydaly se Sašou, jen samy dvě na víkend do penzionu, na úplně opačné straně Velkých Losin a tam to bylo docela jiné. Ale to je zase jiný příběh.

úterý 21. dubna 2015

Kam pojedeš na dovolenou? Do Velkých Losin?

Touhle otázkou mě několik zasvěcených bližních škádlí už sedm let! A Saša mě pobízí, abych se s historkou podělila na blogu. Říká mi:"Prdni tam celej mail, jak jsi mi to tehdy po návratu popisovala a máš to!" Tak teda jo...
Věřím, že pokud nejmenovaný penzion dosud funguje, všechno tam už klape a že my jsme prostě jen měli smůlu. Jak se říká, ve špatnou dobu, na špatným místě.
Bylo parné léto, roku 2008 a já s bývalým manželem vyrazila na třídenní pobyt v lázeňském městečku Velké Losiny. Doma jsme nechali šest dětí ( z toho 4 dospělé a ty dva nezletilce hlídala babička) a dva psy. Byla to po 25 letech manželství naše první dovolená, kde jsme byli sami dva.
Na netu jsme tedy vybrali příjemný penzion s nadějí, že si dopřejem klidný pobyt a odreagujem se od každodenního domácího kolotoče.
 A dál už tedy jen výňatky s emailu...
- Do penzionu jsme plni radostného očekávání přijeli něco po třetí odpoledne. Za pultem recepce postávala dvojice neskutečně krásných mladých lidí, které jsme si pracovně pojmenovali jako Barbie a Ken. "Co si budete přát?" zeptala se Barbie. Říkám, že se chceme ubytovat. "No a máte vůbec rezervaci?" " Samozřejmě. Už dva měsíce. A předevčírem jsem ji potvrzovala." "Aha....ale já vás tady nemám napsané....takže bohužel!" Ken se naklonil přes Barbiino rameno a šeptem upozornil, že se dívá na stránku,kde je srpen a on je zatím červenec  ... Slečna zalistovala a pak radostně vykřikla- "Opravdu tady máte rezervaci!"- ale pak oznámila, že nás stejně ubytovat nemůže. Polský zájezd, který ten den odjížděl- měl zdržení a stále jsou ubytovaní... Ale kdyby jsme si na hodinku sedli do restaurace, bude pokoj připravený. Protože nenabídla, že by to bylo na účet podniku, tak jsme raději odešli do centra, posedět v zahradní hospůdce, kterou jsme po cestě míjeli.Vnitřně jsme už byli naladění na rekreační notu a v tu chvíli nás nic nemohlo rozházet. Poseděli jsme pod stromem, před sebou  chlazenou, čerstvě natočenou Holbu, k tomu klobásky, ještě teplé z udírny, čerstvý chleba- a blaženě jsme relaxovali a užívali si klid.  Taková paráda- bez dětí a bez psů!!!



 Po dvou hodinách jsme byli zpátky v penzionu. Slečna Barbie se zářivě usmála a zeptala se: "Co si budete přát?" To už jsem poněkud znervozněla, protože při předchozí návštěvě mě stihla zkasírovat. Připoměla jsem jí, že stále čekáme na ubytování a jestlipak už můžeme jít na pokoj? Barbie notnou chvíli mlčky stála, přemýšlela a mávala  půlmetrovýma řasama. Pak rozhodila ruce v bezradném gestu, zaševelila něco o informačním šumu a  zmizela v hloubi domu. Po několika minutách se zase objevila, beze slova vzala z háčku na zdi klíče, otevřela dveře skříně a vešla dovnitř. ( že by  Narnie? ) Za dveřmi bylo vidět točité schodiště, takže jsme to pochopili tak, že ji máme následovat. Popadli jsme kufry a vyšplhali se skrz skříň do patra. Tam jsme prošli něčím, co jsme nazvali Zemanovou chodbou-protože díky prudkému sklonu střechy se tam dalo chodit pouze s uchem, přitisknutým k rameni. 




V půlce chodby bylo kouzelné zátiší s ratanovou sedačkou, okamžitě jsem si představovala, jak tam sedím a popíjím ranní kávu. Až později jsme zjistili, že díky sklonu střechy se na ní dalo sedět pouze v embryonální pozici. Ale to už nás mávala slečna Barbie u otevřených dveří do pokoje.  Byl to hezký pokojíček, naštěstí už bez poláků, ale opět jsme měli smůlu, protože v něm právě řádila s hadrama a lahvema chemikálií zvláštní, trochu strašidelná paní. Vsadila bych poslední boty, že její předky upaloval pan Jindřich František Boblig  na hranici. Věřím tomu, že její rodina se určitě aktivně účastnila ve slavných losinských procesech. (popravdě, myslím, že tam celou dobu žila někde v ústraní až dodnes)  Paní od úklidu nás okamžitě vyhnala z pokoje ven, že ještě musí vyluxovat, tak ať si počkáme. Myšlenka na to, jak potáhneme zpátky po schodech a skrze skříň kufry (jejich množství a velikost-to je na samostatnou kapitolu) mě donutila sebrat odvahu,na drzo vejít, zavazadla naházet na postel, aby nepřekážely při luxování- a rychle utéct. Fofrem jsme seběhli dolů a ven na zahradu,kde jsme sedli na houpací lavičku u okrasného jezírka a relaxovali.





 Bylo parno a dusno, my byli zpocení a zaprášení a ze všeho nejvíc toužili po sprše.Po půlhodině houpání jsme udělali další pokus. Slečně na recepci jsem řekla o  klíče dřív, než se stihla zeptat, co si budeme přát a hurá nahoru!
V pokojíčku bylo uklizeno, ale hned po příchodu jsme začali plakat. Možná to bylo tím, že nás strašidelná paní proklela, a nebo možná taky tím, že místo vody při úklidu používala neředěné Savo. Pokojíček byl kouzelný....a malinký, jak pro panenky- a ne dva urostlé hanáky. Ale co už...







Na postelích jsme měli poskládané krásné, vínově červené ručníky, ale uprostřed každého z nich byla díra zvíci mexického dolaru. Detaily jsem neřešila, popadla jsem ručník a spěchala do sprchy. Rychle, ať ze sebe smyju prach a pot- protože toho dne bylo extrémní vedro.
Neřešila jsem černou, bující plíseň na zdi, ani to, že tekutého mýdla v zásobníku nad umyvadlem byl slabý centimetr ode dna. Až když jsem bosýma nohama došlápla na předložku před sprchou, začvachtalo to a mezi prsty mi zabublalo Savo-to už jsem se naštvala. Ale co- hlavně že jsem ve sprše! A pak šok!  Ta hrůza, co tekla z kohoutku- tak to bylo snad přímo z arktických ledovců, to se nedalo! Tohle by mi mohlo zastavit srdce. 
 No nic, tak rychle na sebe hodit šaty a už jsem pádila skrz Zemanovu chodbu, po schodišti dolů a skrze skříň na recepci. Tam nikdo. Barbie jsem našla u baru, švitořit s kuchařem. Slečnu jsem svým dotazem (-jestli prodávají mýdlo) totálně rozhodila. Dlouze přemýšlela, vraštila půvabné čelo, mrskala řasama- ale nakonec přece jen odpověděla. "Tak... no... to teda ne-e."  
" Dobře. A ještě jeden dotaz-jaká finta se u vás používá na to, aby ve sprše tekla teplá voda?" 
 Tentokrát jsem se dočkala odpovědi okamžitě (asi to měla natrénovaný, zřejmě jsem nebyla první, kdo se ptal) " Nepoužívá se žádná finta, prostě nefunguje kotel Ale už jsem volala majitelovi a on se na to přijede podívat!" Raději jsem se už neptala, jestli se pan majitel přijede pouze podívat, nebo kotel rovnou zprovozní, tohle by mohla být otázka příliš složitá a raději jsem šla jsem zpátky na pokoj. Se zaťatými zuby jsme se opláchli, převlékli a vyrazili na procházku po Losinách.
Po cestě jsme se skvěle navečeřeli v jedné z mnoha restaurací, což nás dobře naladilo- a vrátili se do našeho penzionu s vidinou teplé sprchy a měkké postele. Leč chyba lávky, z kohoutku vytrvale proudily tekuté ledovce. Tak jsme pustili televizi- a za chvíli vyčerpáním usnuli...

 Pokračování příště.

pondělí 20. dubna 2015

Najdeš Zuzču? (neboli jeden předek a dva zadky)






V dubnu je v naší rodině narozeninovo-svátková smršť a tak se nám (jako každý víkend v poslední době) nahrnuly návštěvy. Malá ječivka u nás byla ze soboty na neděli, Peťa s rodiči dorazili v neděli na oběd. Zuzča ve 40 týdnu už sotva vláčí obrovské břicho a naříká, že už chce porodit, že už to nevydrží ani den. 
No jo- já to vždycky říkám, že poslední čtyři týdny trvají minimálně tři a půl měsíce, někdy i dýl...    

Peťa a Nikolka na sebe napřed hleděli nedůvěřivě, přece jen se nevidí tak moc často, ale pak byly v televizi pohádky, které je usmířily. Dokonce Nikča půjčila bratránkovi svýho koníka-což je projev té největší důvěry. Náš blbeček jim dělal ochranku a všem třem to úžasně slušelo.
                                                                  
     

           
 Když jsem si je tak fotila, vzpomněla jsem si na fotku, focenou skoro přesně na den před dvěma lety. Tak jsem si dala tu práci a našla ji. Je to neuvěřitelné, jak se za dva roky změní tihle prcci a jak málo my dospělí! 

                                                                          2015


                                                                           2013

A za rok si takhle vyfotím tři, až přibude Julinka...

úterý 14. dubna 2015

"Já si u vás udělám sopku, jo?"

-zeptala se dcera Káča. Takhle řečnická otázka mě napoprvé poprvé trochu vyděsila.
Ale bylo zbytečné se lekat, není to sopka, jaké známe, ale je to -Samostatná odborná práce.( SOP) Káča se totiž připravuje na závěrečné zkoušky v oboru -cukrář- a potřebovala si vypracovat dokumentaci k finálnímu výrobku. Má dvě zadání: nejoblíbenější dezert a "slavnostní výrobek na téma kulturní, nebo sportovní událost (ve světě,v regionu, nebo v obci)" Což byl ve výsledku dezert Panna Cotta a dort na počest letošní NHL ligy..
Na několik dní nám zabrala počítač (text na 10 a víc stran musí být i v angličtině) a kuchyň, protože v dokumentaci musí být přiložené i fotografie výrobku. No a protože se rozhodla pro jinou dekoraci dortu, peklo se ještě jednou. To obnáší celkově dvacet porcí Panna Cotty a dva tříapůlkilové dorty.Něco rozdala po rodině, něco jsme museli sníst sami.
 Uffff! Ale zvládli jsme to statečně!










středa 8. dubna 2015

A co velikonoce?

Všechny blogy, na které se dívám, na mě chrlí spousty nádherně ozdobených vajíček a kouzelné dekorační zátiší z domovů jejich autorek. A já jsem pozadu....takže to musím napravit!
 Co se týká dekorací-nekonečně dlouho vydržím vzdychat a obdivovat  všechno, co je vintage a shabby. Líbí se mi to- ale doma bych nic takovýho nechtěla. Snad proto, že kraječky, volánky, sušené kytičky, vyřezávaný nábytek, křišťálové ověsy a podobně- tohle všechno je náročné na údržbu. Mě stačí pokochat se pohledem, nakrmit oko- a dost!
 Proto mě taky na první pohled upoutala jednoduchá dekorace v černé a bílé. Autorka blogu psala, že vytáhla ze zásob keramickýho ptáčka, který se jí k ničemu nehodil, proto máslově bílou barvu s obrázkama růžiček nemilosrdně přestříkala černým sprejem a bylo to! Vzdychala jsem závistí! Jo-tohle je ono, tohle chci! Bohužel nemám odkud vylovit zásoby dekorací. Během dvou let jsem se třikrát stěhovala a nakonec narychlo a jen s věcma nezbytně nutnýma k životu. Takže všechno,co bylo jen pro potěšení a na ozdobu zmizelo v nenávratnu. A tak jsem se dívala po obchodech,jestli nějakého podobného ptáčka neobjevím- ale nebylo nic, co by mi vyhovovalo.
 Po jednom marném hledání v oddělení dekorací jsem seděla u dcery a vnučka mi nosila kupy hraček a přitom breptala něco svou "svahilštinou" . A pak jsem ji uviděla- starou, poškrábanou plastovou kachničku, ulomenou z nějakého podvozku, takže zespodu měla díru jak trám. Ale ten tvar-to bylo super! Vyškemrala jsem si ji a hrdě přinesla domů. Protože plast byl lehounký a já chtěla něco, co neodletí ze stolu,když foukne průvan, tak jsem ji vylila sádrou, aby měla správnou váhu. Pak zespodu zabrousit dorovna, několik vrstev černé barvy- a bylo hotovo! Loni jsem dostala narcisy v květináči ve tvaru skořápky. Narcisy jsou už dávno na záhonku a zaprášený květináč byl mezi ostatními kolegy v regále.Takže květináč očistit a vylepšit na povrchu bílou barvou,do květináče hyacint, k tomu ještě přírodní věneček- a stolní dekorace na stůl na terase byla hotová. Na trám pověsit jedinou zachráněnou dekoraci z dob dávno minulých- dvojici vyřezaných vzorovaných "skořápek" - a terasa je OK. 


                                                                      původní stav



                                                                      nynější stav









A kraslice? Letos bylo v obchodech dostatek bílých vajec a to lákalo k malování. Protože jsem dostala kvalitní barvy a štětce,zkusila jsem jednoduché geometrické tvary. Můj milý se zájmem koukal na mé kaligrafické pokusy, ale ani za nic nechtěl vyzkoušet sám nějaké vejce pomalovat. Tak se ho ptám, co by chtěl namalovat. Jen krčil rameny a prý to nechá na mě. Pak vidím, že má v ruce pivo- a už byla na světě inspirace. :-)
                               
                                         









Na kuchyňský stůl jsem už přestala dávat cokoliv, co kvete a vybrala jsem kytku s drobnými zelenými lístky. (na název jsem se samozřejmě zeptala, ale rychle ho zapoměla) K tomu na špejle pár pomalovaných skořápek a filcový ptáček. Svícen na čajovou svíčku tam mívám stabilně- a to všechno na starým plechovým tácku,který jsem přestříkala měděnou barvou.






A do okenního truhlíku .k nakvetlým narciskám  a ještě nenakvetlým maceškám ještě pár papírových barevných ptáčků, kterým jsem namalovala skořápky stejným vzorem.




 Původně jsem plánovala ještě řadu dalších dekorací, ale šílené počasí, (po deseti minutách se střídající sněhové vánice, déšť, kroupy a nekončící vítr ) mě odradilo od vycházek do přírody,kde jsem chtěla nasbírat nějaké přírodniny.


Beránka jsem letos udělala podle nového receptu, tvarohovýho a měl takový úspěch, že jsem ho nestihla ani vyfotit.


 Vnoučatům jsem nakoupila sladkosti a protože už neměli sáčky s velikonočním motivem,tak jsem sáčky ušila. Jenže svátky uběhly tak rychle...a já fotila příliš pomalu,takže dokumentace schází.

No-takže letošní velikonoce jsou za námi a já si budu střádat nápady na další rok.