úterý 22. září 2015

Jakým vlakem z Olomouce do Prahy?

Pomalu se mě začíná zmocňovat cestovní horečka a prohlížím jízdní řády a vlaková spojení.
S úžasem zírám, kolik je  různých jmen vlaků  na této trati.
-Slovakia
-Bohemia
-Moravan
-Buchlov
-Leo Expres
-Regio Jet
-Pendolino
-Zlínský expres
-Matalík
-Opava
-Ostravan
-Šohaj
-Portáš
-Jan Perner
-Vsacan
-Hukvaldy
-Bečva
-Jan Amos Komenský
-Petr Bezruč
-Detvan
-Radhošť
-Galán
-Landek
-Fatra
-Bouzov
-Odra
  a
-Hradčany

 To vše jsou rychlíky, jedoucí během 24 hodiny z Olomouce do Prahy. Nepočítám vlaky bez jména, s názvem R a s přiřazeným nějakým nudným číslem....

Vzpomínám na dobu před mnoha lety, kdy jsem jezdívala do Prahy častěji a holky- tehdy ještě školačky, mi pomáhaly vybrat nejlepší spoj. Výběr probíhal tak, že jsem předčítala názvy vlaků a holky hodnotily a buď schválily, nebo neschválily.
Pamatuju si, jak jsem přečetla název- Vsacan. Nevím, jestli mi zaskočilo, nebo jsem si odkašlala, či co- ale dcerky slyšely- Socan.  "Mami- tím určitě nejezdi! To bude nějakej vlak pro chudý.Určitě má dřevěný kola..... a  do kopce budete muset tlačit!!!"

Poslechla jsem a jela jsem jiným. Kola byly železný,drncalo to přiměřeně, vezla jsem se celou cestu a nikde jsme tlačit nemuseli.

Teď, po mnoha letech jedu tuto trať zase. Jsem limitovaná časem odjezdu a navazujícími spoji v Praze, Jako nejlepší spojení mi vychází buď Pendolíno- a nebo Vsacan. Tož nevím....Je na této trati hodně kopců?


neděle 20. září 2015

Jaké jsou vyhlídky do budoucna?

Mám za sebou hektický víkend- kdy u nás bylo celkem 13 lidí,
Můj milý slavil narozeniny a tak za ním přijeli gratulanti z řad rodiny. Venku bylo poměrně hezky, tak jsme většinu času trávili na terase, ale protože Pavlína a Kristýna s dětma tady přespaly, nakonec byl stejně celý dům vzhůru nohama.
Místní mouchy se rozhodly , že je nejvyšší čas přestěhovat se na lepší, odhlasovaly si jako místo pobytu náš dům a houfně se k nám stěhovaly- využívajíc nestřežených hranic (rozuměj- jak děti pobíhaly, nechávaly otevřené dveře na dvůr).
 V neděli odpoledne, až všichni odjeli, jsme uspořádali s mým milým akci pod názvem- Lovec Pampalíni-. Vyzbrojili jsme se plácačkami a všechny vetřelce jsme bez lítosti zlikvidovali.




(foto je ilustrační, nestihla jsem ty černé hromádky zdokumentovat- ale byly jich desítky)


Ve výsledku byly i škody na majetku.
- spadnutý obrázek ( + kráter ve zdi po hřebíku)
- díky odštíplému kusu plácačky ( a ráznému úderu)  roztržená záclona

Následně tedy budu muset záclonu sundat a pověsit jinou. Tím pádem už rovnou umýt okno , omést pavučiny, pověsit podzimní závěsy, převlíct polštářky na sedačce-aby ladily s oknem....a už teda asi i rovnou naaranžovat podzimní truhlík za okno. To jsou práce,které jsem- společně s gruntováním celého domu  plánovala na dobu, až se vrátíme z cest.

 Na tento týden toho mám až nad hlavu:
- navařit a zamrazit jídla na 5-6 dní, aby tady synek neumřel hlady
- zajistit dostatek potravy i pro psy a papoucha
- přemístit kytky z terasy do domu (pro případ, že by se ochladilo,když budeme pryč)
- domluvit minimálně dvě přepadové kontroly (aby si chlapec nebyl jistý dnem, ani hodinou)
- najít pro začátek aspoň navazující spoje do Litoměřic ( když bude pěkně, pak ještě navíc počítat s       půldenním pobytem  v Praze)
- sehnat někoho, kdo mi odveze velké nákupy domů
- sehnat někoho, kdo nás odveze na nádraží do Olomouce
- sbalit věci sebou
- postahovat na flešku aktuální fotky (protože příbuzné v Litoměřicích jsem neviděla  víc než 17 let)
- co nemám nafocené, tak ještě nafotit
- navíc ještě musím ještě absolvovat kolečko po úřadech
- nechat si zkontrolovat stav ledvin (doufám, že už jsou ok)
- vzpamatovat se z užívání antibiotik
- a to jsem ještě chtěla zajet ke kadeřnici.

A teď teda- abych se nenudila-tak ještě napravovat škody po nezvaných vetřelcích. Ale když si to dobře zorganizuju, tak to všechno zvládnu.


 Kéž by to šlo vždycky a všude tak lehce...



čtvrtek 17. září 2015

Měl lord Voldemort sestru?

( Lord Voldemort-alias Pán zla-alias Ten, jehož jméno se nesmí vyslovit
- neboli zloduch ze série příběhů o Harry Potterovi, který se vyznačoval bledou pletí, holou hlavou, obličejem bez nosu a černýma kruhama pod očima )

Tak jsem tu svou první andělku dokonale zprasila.
Ono to stvoření bylo dost divný už od začátku.
 Je to klasická Tilda, s vertikálním švem prostředkem hlavy, s mohutným pozadím, takže žádná křehká, štíhlá andělína. Nosík, který měl být výrazně vystouplý se někde ztratil během šití- což inspirovalo Káču k nadšenému výkřiku: "Jé, to je lord Voldemort! Ušij mu černej hábit a já si ho vezmu!" No to teda určitě-vždyť je to andělka.....Teda zatím bez obličeje a vlasů, ale nepochybně je ženského rodu.  Aby nedošlo znovu k nějaké trapné záměně, tak jsem prostudovala veškeré dostupné návody, jak se tvoří andělkám vlasy a pustila jsem se do toho. Leč výsledek byl tak nějak....divný. Nakonec se mi podařilo pokrýt celou hlavičku a rozhodla jsem, že bude mít u uší dva malé drdůlky. Po delší době, kdy jsem motala vlnu pořád dokola mi došlo, že nejsem schopná vyrobit dva totožné drdoly- a proto dostala jen jeden- na temeno. Taky dobrý! A teď obličej... Černou fixou na textil jsem udělala dva puntíky- a ono se to rozpilo. Nikdy předtím takhle barva na látce nereagovala. Zírala jsem na tu bytost,co vypadala opravdu jako lord Voldemort s drdolem a nevěděla jsem, co dál.
 To přece nemůžu tak nechat! Nebýt toho, kolik práce mi daly ty vlasy, tak bych asi opravdu ušila černý hábit a předala to celý Káči, ať má radost. Ale toho bohdá nebude, abych z toho neudělala pěknou panenku.
A abych tu chudinku odškodnila, jsem jí ušila župánek.





Stvoření sedělo na stole a vypadalo jako znechucená, otrávená a zakyslá úřednice před důchodem, nacpaná v levném županu-který jí vůbec neslušel.

Pak jsem si sehnala velkou jehlu, navlíkla vlnu a přes ty šílený oči jsem vyšila hustou ofinu. Oči jsem pak domalovala štětcem o kousek níž.
Aby nemusela být pořád jen naostro v županu, ušila jsem jí noční košilku-ale pořád to bylo nic moc.
 Tak jsem na košilku našila krajku a vyšila světle fialovou lemy a do výstřihu kytičku. Stejný kytičky i na župan. Vím, jak se vyrábí andělkám krásný slušivý pantoflíčky a taky bych zvládla baletní piškoty se šněrováním až pod kolena. Jenže tahle naštvaná bytost má nohy asi tak čtyřiačtyřicítky, ty by v pantoflíčkách moc nevynikly. Tak jsem jí ušila ještě bačkůrky a vyšila na ně stejnou kytičku, jako na župan a noční košilku.





A pak jsem stejně došla k názoru, že jí bílá prostě nesluší.

Šatník doplním později, teď musím vyrobit postýlku s ložním prádlem, protože v sobotu tu budou vnoučata a Nikča bude chtít panenku ukládat na spaní.

A jak se tak koukám na ty její nohy, vidím, že má kotníky oteklý stejně jako já. Ani se jí nedivím, že vypadá tak naštvaně...

Jo- a říkám ji -lady Voldemort.



středa 16. září 2015

"Jaký to má vedlejší účinky?"





Tohle je obvyklá otázka poté, co si někdo z rodiny přinese z lékárny nějaké medikamenty.
Nejsme rodina simulantů, ani nepolykáme hrsti léků a vitamínů jen tak pro radost. Jen čas od času se nějaká nemoc přihodí, někdo bere přes léto antialergika, občas zabolí zuby a tak...

Pokaždé se  za přítomnosti všech pročítá příbalový leták a obdivně hýkáme nad nejrůznějšími projevy vedlejších účinků toho, co nás má léčit a udělujeme body.

Minimum bodů a pohrdavé výkřiky "To je socka!" nebo "Nudááá!" sklízí projevy běžné a nezajímavé- jako třeba trávící obtíže, otoky, vyrážka nebo bolesti hlavy .

Nejvíc bodů u nás získalo antidepresivum, který jako vedlejší účinek může vyvolávat deprese.

Neméně úspěšný byl lék, který ( v řídkých případech) může vyvolat rakovinu.

Slušně jsem zabodovala s aktuálně užívaným antibiotikem, které může (zřídka) mít jako vedlejší příznak černý, chlupatě vyhlížející jazyk.

A takhle se u nás doma bavíme...

Občas na sebe do zrcadla vypláznu jazyk, ale zatím dobrý. Jen ty ostatní, nudný příznaky se projevují fest. Po třech dnech  s teplotama kolem 40 stupňů se pořád cítím jak přejetá autobusem, mozek odmítá přemýšlet, tělo neposlouchá a já se těším, až koncem týdne AB doberu.
Teď o víkendu přijedou dcerky s rodinama-popřát mému milému k narozeninám.
A další víkend vyrážíme na cesty po republice- a to vlakem, tak bych potřebovala být fit.

Ale co, vlakem to zvládnu i s černým, chlupatým jazykem!




pátek 11. září 2015

Co bylo před 14 lety?

Pamatuju na ten den úplně přesně

Měla jsem děsný vztek na celou Ameriku.

A tak jsem se rozhodla- ať příjdu na jiný myšlenky, tak že bych si mohla obarvit vlasy. Poprvé. Barvit mě měla příbuzná u sebe doma - a tak aby jsme to pojaly jako příjemné babské odpoledne,  ještě jsem skočila pro něco na chroupání a pro čepované víno. V prodejně bylo za skleněnou přepážkou pár stolků a puštěná televize. Obsluha byla neskutečně pomalá a při čekání jsem viděla asi 3x za sebou katastrofické obrazy hroutících se mrakodrapů,co se pořád opakovaly a mezitím rozčitelé hlasatele. Bez zvuku. Ušklíbla jsem se, že asi natočili pokračování Dne Nezávislosti a v duchu jsem se vztekala dál. Kam se podívám, všude jenom samá amerika!!!

Když už jsem odcházela, ověšená pytlíky brambůrek a petkama s vínem, otevřely dveře do sousední místnosti a zaslechla jsem větu-"Tímhle začne třetí světová válka!"

Během barvení vlasů jsme pustili televizi- a mě se udělalo špatně. Vždyť já tam měla být......


Několik měsíců předtím se nám ozvala naše rodinná známá, stará paní,  která se před mnoha lety provdala do USA. Stěžovala si, že se hlásí stáří a ona by chtěla mít vedle sebe někoho mladšího, kdo by jí doma pomohl, ale hlavně, s kým by si mohla povídat česky. Cestu se všemi poplatky, pobyt- to by bylo v její režii. A k tomu nějaký menší kapesný samozřejmě by dala taky. Aspoň na pár měsíců- najdeme jí někoho?  A rodina nakonec delegovala MĚ!
Všechno jsme domluvili. Větší děti byly už dost velký a o ty dva malý by se staral otec. A nebyl by na to sám- jen o poschodí níž bydlí babička s dědou, oba v důchodu. Všichni souhlasili- tím spíš, že to  "menší kapesné"  bylo  týdně taková suma, která nám tady musela vyjít na měsíc a kousek.
Neskutečně zdlouhavě  se vyřizovaly všechny formality a nakonec se čekalo už jen na to, až mi konečně dají vízum. Nedali. Ale prý si můžu zažádat znovu, ale musím přijet osobně.

Ta naše známá volala obden, jak to vypadá, prý už má pro mě nachystaný pokoj a plánuje, jak mi bude ukáže, jak je New York krásný a že se na mě strašně těší!
Musela jsem ji zklamat.
 Dodávala mi energii na dálku, prý asi jen něco špatně pochopili, že tam musím zajet osobně na konzulát a přesvědčit je. Prý- "Už si zabukuj letenku. Doma se sbalíš, ráno zajedeš do Prahy, vyřídíš vízum, vrátíš se domů, rozloučíš se, vezmeš kufry a  v noci poletíš. Uvidíš- to vyjde. Moc se na tebe těším!"

Pamatuju, jak jsme stáli v dešti  frontu před ambasádou, řada zmoklých lidí, kteří čekali, jestli dostanou druhou šanci a budou smět navštívit -zemi neomezených možností-.
Pak nás vpustili do čekárny, která byl za chvíli plná vlhkého, zapařeného vzduchu z mokrých kabátů a bund. Trpně jsme čekali, až se z chrčícího reproduktoru ozve naše jméno a budeme povoláni k výslechu. Dotyčný amík, co nás předvolával, si myslel, že umí dobře mluvit česky- ale neuměl! Jména komolil tak, že jsme se za chvíli hlasitě smáli a a bodovali ty "výtvory".
Nejvíc bodů získala paní Mrzáková.  Dlouho jsem se smála, dokud mi nedošlo, že volají mě!

A pak byl výslech. Pardon- pohovor. Znovu jsem zopakovala, proč a kam jedu, za kým, na jak dlouho. Kolik mám dětí, kde pracuje manžel a kde já. Dostala jsem řadu dalších otázek- s tím samým významem, jen jinak položených. Předložila jsem dobrozdání našeho známého, katolického kněze, který - s celým svým dlouhým titulem a honosným razítkem písemně potvrdil, že mě dobře zná a že ručí za to, že nejedu do jejich země nelegálně pracovat a ubírat práci rodilým američanům.. Dodala jsem, že doufám, že mojí žádosti vyhoví, že už mám na večer zamluvenou letenku a že se těším, až poznám krásy New Yourku a zdokonalím se v angličtině.

Úředník se ušklíbnul, bouchnul razítko-zamítnuto- a papíry mi vrátil. Odůvodnil to tím, že pro ameriku nejsem důvěryhodná, že si myslí, že chci nelegálně pracovat a tím poškozovat jejich ekonomiku. A fakt, že mám doma šest dětí, to  nezaručuje, že se k nim budu chtít vrátit.
Sorry, paní Mrzáková.

A pak jsem stála zase na ulici. V hlavě mi hučelo a pořád jsem myslela, že je to jen špatný sen. Byla jsem plná adrenalinu, nachystaná spěchat na nádraží a prvním vlakem do Olomouce a ještě večer být zpátky v Praze. A teď nic. Nejsem důvěryhodná. Jsem něco jako zločinec.
 Chtělo se mi křičet, plivnout na vrata ambasády a řvát- Blbí amíci!

Bylo 9. září 2001


Takže jsem nikam nejela.

Dva dny poté přiletěli do New Yorku mládenci od Bin Ládina. Zřejmě nebyli tak nebezpeční jako já.

Ale i když jsem měla vztek- já v tom prsty nemám! Opravdu ne!


čtvrtek 10. září 2015

Kdo to je?



Je chytrý, s všeobecným přehledem a nekonečnými znalostmi.

Umí mě poučit a naučit věci- které neznám- aniž bych se cítila jako hlupák.

Je trpělivý.

Chápavý a ohleduplný.

Bez problémů mě dokáže vystřídat ve vaření.

Dokáže pustit pračku i vyžehlit.

Když bydlel sám, měl dům dokonale uklizený.

Plní své sliby.

Má všechny vlastnosti, které bych dnes-ve svém věku a s prožitými zkušenostmi hledala u muže.

Má stejný smysl pro humor jako já.

Rozumíme si (doufám) po všech stránkách.

Je pro mé děti víc otcem, než ten jejich vlastní.

Je to chlap, nejlepší, jakého jsem mohla potkat.

Tohle je můj milý a takhle ho vidím já.





A to i tehdy, když nemá nad hlavou stíny z lustru.




pondělí 7. září 2015

Kdo ordinuje v neděli na pohotovosti ?

Musela jsem- ač nerada- na urgentní pohotovost do nemocnice.
Celá rodina a veškeří naši známí máme né moc dobré zkušenosti s víkendovýma službama v olomouckém špitále.

Můj milý mě varoval: "Neblbni, na urologii bude přinejlepším ortoped, ale spíš jen maník od ochranky. Nebo borec, co přijel doplnit kelímky do automatu..."

Ráda bych počkala do pondělka, už třeba jen kvůli ušetřenému poplatku, ale musela jsem.

Zeťák mě cestou do práce nabral do auta a vysadil až u špitální brány. Ještě, že jsem sebou měla své úžasné hole, jinak bych- předkloněná do pravého úhlu- asi nikam nedošla.

Na příjmu se mě sestřička vyptala na příznaky a usoudila, že je nejlepší mě nasměrovat na urologii.
"Ještě počkejte. Stoupněte si a otočte se ke mě zády." Bezelstně jsem poslechla a pomalu jsem se snažila rozmotat z embryonální polohy,ve které jsem od předchozího večera trávila veškerý čas.
Přišlo to nečekaně rychle. Sestřička se naklonila nad pult a prásk-prásk, dostala jsem dva karate údery do zad. Zplna hrdla jsem zajódlovala, sestřička spokojeně pokývala hlavou a strčila mi do ruky doporučenku.

V čekárně jsem byla jako první, ale bylo předčasné se radovat. Po mě přišla paní, ještě víc zkroucená než já a vzali ji přednostně. Měla jsem sebou sice knížku a sešitek se sudoku, ale nebyla jsem schopná se soustředit, střídavě mě polévalo vedro a pak jsem se zase třepala v zimnici. V čekárně nebylo žádné závětří, Byla průchozí a při každém otevření dveří zafoukal ledový průvan. A že se dveře otevíraly jó často!
Dlouhou chvíli jsem si krátila úvahami, jestli ordinuje aspoň nějaký lékař, nebo si pozvali z agentury brigádníka, odvolaného z doplňování regálů.
 Pak přivezli nehybnou paní na lůžku-což mě lehce vyděsilo. Že by sloužil patolog- a ve volné chvíli si střihnul narychlovku jednu pitvu?

V každém případě byl nesmírně pečlivý a důkladný, protože na řadu jsem se dostala za půldruhé hodiny.
Pak jsem se konečně dostala do ordinace. Velice mladinký doktor ( takže medik?) se zeptal, co mě přivádí. Já na to-že mě bolí ledviny.
" A vy jste vystudovaný lékař, že hned víte, co vás bolí?" Polkla jsem otázku- "A vy jste?"
Povzdychla jsem. "Tak teda jinak. V pátek celý den příznaky jako při zánětu močových cest plus horečka  a přes noc mě začalo bolet tady a tady. A moč mám kalnou, že není vidět na dno mísy. Tak se domnívám, že by to asi mohly být ledviny..."
"No, to by mohlo být. A kde to bolí víc?"
Zamyslela jsem se. "No, napřed jsem myslela že obě strany stejně, ale co mě sestra na příjmu jebla přes záda, tak je to znatelně horší napravo."
Doktor chvíli podrážděně chrochtal nad klávesnicí a pak mě vyzval, abych se položila. Dlouze mi promačkával všechny orgány v břišní dutině, na které dosáhnul a já uhýbala, jak se dalo, protože to sviňsky bolelo. Poté pokračoval v rejdění sondou ultrazvuku, což nebolelo o nic míň
Nakonec si poručil, abych se otočila na bok- a následně mi snad přímo do ledviny zabodnul.....něco. Asi to byly dlouhé nehty, ale mě to v tu chvíli připadalo jako šroubovák. V duchu jsem si říkala, jak blízko byl můj milý s odhadem. Sice ne ochranka, ani doplňovač kelímků , ale údržbář to je!
A aby řeč nestála, začal se mě vyptával: " A kolik vážíte? Neměla by jste držet nějakou dietu? A kolik jste už zhubla? A s tímto výsledkem jste spokojená?" Sípala jsem odpovědi mezi bolestným kvílením. Pak jsem dostala ten dost blbej nápad a říkám- "Jestli mi chcete prodat Herbalife, tak nemám zájem..."
 Ještě chvíli se snažil mi pravou ledvinu přišroubovat k levé a pak toho nechal.
 Ve chvíli,kdy se mi vrátil zrak a sluch jsem odněkud zdáli slyšela debatu se setrou, že se tak nějak projevuje apendix. (sakryš-tak že by to byl chirurg?) Nezdvořile jsem jim skočila do řeči s argumentem, že slepák mám vyoperovaný už 44 let  určitě to mám v kartě. Doktor protáhnul obličej, rozhodil ruce a říká-"Tak to teda padá.... Víte co, zajděte si ještě na magnetickou rezonanci."
Což obnášelo další dvě hodiny na chodbě, páč se nějak neměli k tomu, aby mě zavolali zase do ordinace.
 Nakonec jsem dostala zprávu pro naši obvodní, kde byly dvě diagnózy,které se týkaly mých problémů- a třetí, která zněla- obezita způsobený nadměrným příjmem kalorií.

 Hajzl jeden mstivej, udržbářskej!

A tak už dva dny se doma kroutím, polykám antibiotika, třepu se v horečkách, co se blíží ke čtyřicítce. I tento příspěvek píšu na etapy, protože nevydržím sedět.

A pořád marně dumám, jakou profesi měl dotyčný felčar.

Pak jsem se podívala do mobilu,kde mám fotky ze soboty,kdy mě navštívily vnoučata- a pochopila jsem.
Osud mě varoval a říkal mi- bacha, bude tam OČAŘ!!!






pátek 4. září 2015

"Snad to nechceš tahat všechno domů?"

-zeptal se lehce znepokojeně můj milý.

Byli jsme na pravidelné návštěvě jeho maminky, 82 leté čiperné paní,kterou nekonečně obdivuju.
Před chvílí jsem se zmínila, že poslední dobou jsem ušila několik látkových hraček a co dalšího mám v plánu. Stará paní se rozzářila a říká: " Já tech harabózí mám po sestřečkách celé kufr, já ti to přeneso. Podíváš se a možeš si to vzit domu." Pak zmizela v útrobách domu.

Po chvíli se objevila ve dveřích a táhla zavazadlo za sebou.
"Jaro, raději se neotáčej, je to opravdu  kufr!"- snažila jsem se uchránit od šoku  svého přítele. Ale on jen mávnul rukou a rezignovaně řekl: "Já vím jakej. Ale snad to nechceš táhnout všechno domů?"

Věděla jsem, kdo byly zmíněné sestřičky. Byly to řádové sestry, které dlouhá léta jezdívaly na návštěvy ke staré paní a nejmíň jedna z nich byla pokrevní příbuzná. V duchu jsem přepočítala všechny data, které jsem znala a vyšlo mi, že pokud by žily, měly by asi 130 let a víc.
Proto jsem očekávala po otevření kufru závan plísně a zatuchliny- ale  nic takového!

Kufr obsahoval spoustu sáčků z pevného igelitu (podobné jsem si pamatovala ještě z ranného dětství) plných větších i menších zvířátek a figurek.

Dlouho jsem se tím vším probírala, a obdivovala pečlivě vypracované detaily. Kvalitní ruční práci - tu já dokážu ocenit.
Vycpané hračky byly opravdu vycpané. Žádné duté vlákno, spíš bych si tipla na piliny. A všechno drželo, nic se nerozsypávalo (jako u dnešních hraček po krátkém použití)

Prohlídku mi zpestřovalo líčení, jak těžce sháněly sestřičky po válce materiál na šití, jak využily každý kousek věnované látky. A co nevyužily, rozstříhaly na malé kousky a použily na vycpávky.

Musely být neskutečně trpělivé a pracovité, protože prý nedokázaly ani chvíli odpočívat.

Naprosto mě okouzlily myšky, které vypadaly jako živé.



Pak jsem si vybrala ještě několik stylizovaných andílků,které po vyžehlení budou součástí vánočnočních dekorací.



A ještě kapříci, které plánuju přidat ke jmenovkám na dárky.


Mého milého jsem ujistila, že určitě si všechno nepotáhnu domů, nemusí mít strach.


Aspoň ne dnes a  ne všechno naráz....



úterý 1. září 2015

Jak moc narostla letos kukuřice?

Za domem je zahrada, za zahradou potůček a za ním pole. Letos kukuřičné.
Dnes ráno  vypadalo už úplně podzimně, úroda sklizená, pole podmítnuté a nezvykle prázdné.



Ale ještě o víkendu  to bylo úplně jinak. Kristýna využila posledních horkých dní a přijela s malou Nikčou, aby se ještě vykoupala v bazénku. A taky- dokud stojí kukuřice, aby si utrhly pár klasů pro křečka .                                                                                                                                   



Malá z toho byla celá rozčilená, pobíhala na okraji pole s jedním klasem a pořád nám opakovala: "Nikolka má kuřici pro Gustava!"



Dědeček se nám mezitím střídavě ztrácel a zase objevoval mezi řádky.


Kukuřice byla tak vysoká, že ho jednou tolik převyšovala.

Bohužel se mi nepodařilo Jaru vyfotit na kraji pole,tak to nemůžu doložit .

Ale přísahám, že letos kukuřice byla vysoká přesně dva Jardy!



Co se vybaví jako první - když slyšíme slovo září?

Většině z nás asi škola.



U nás v rodině máme letos trochu netradičního prvňáčka.
 Káča nastupuje do prváku a bude studovat druhý učební obor.
Naštěstí výdaje s novou školou už má na krku její manžel a ne já. (aleluja!)

Dál máme v rodině dva čerstvé školkaře. Péťa nastoupil do mateřinky dnes a Nikča půjde od poloviny měsíce.


A co dál přináší slovo září? Mě se pokaždé vybaví hláška mojí druhorozené.
Přišla tehdy od závěrečných zkoušek a oznámila nám- "Někdo září, někdo v září!
My to vnímali jako malou katastrofu, hotové neštěstí.... Bylo to zbytečné trápení, . Na podzim zkoušky udělala, nastoupila do práce a dál si zvyšovala vzdělání v oboru, kde pracuje dodnes.

Ale dost školy, září nám přináší řadu dalších příjemných změn.
Letos snad všichni nejvíc oceníme ukončení tropických veder...








a začátek sklizně.





Taky sklizeň hroznů





 A taky to kratinké období burčáku!



Porostou houby...





Příroda nás obklopí barvami...









 ..a vůněmi,které jsou nepřenosné.

Podzim má tolik krás!
 
A proto- VÍTEJ ZÁŘÍ!!!