středa 30. března 2016

Jak lehce ztrapnit sebe i lékaře?

 Na Facebooku jsem členem skupiny s názvem: Překlepy, přelepky, přepekly...

Včera večer jsem tam vložila úsměvnou vzpomínku na jeden dávný zážitek a pořád mi ho ještě lidí lajkují.

Takže se podělím i tady s vámí, když už to má takový úspěch.

Odjížděla jsem z porodnice s miminkem a zároveň se mnou řada dalších rodiček. Venku bylo zima, mimina byly navlečené do mrazu, my matky taky. Ale s každou z nás se chtěl propouštějící lékař rozloučit a podat ruku. Stála jsem na konci řady, zpocená, ve stresu, že se mi mrně vzbudí a začne řvát hlady. Nervozně jsem přešlapovala a poslouchala, jak každé mamince doktor říká: " Tak vám přeju hlavně hodně zdraví!" V duchu jsem si sumírovala odpověď, abych co nejdřív vypadla. 
A pak konečně došla řada na mě. Pan doktor mi podal ruku a kdoví proč změnil frázi."Tak ať vám hezky roste!"
Samozřejmě jsem vyhrkla - "Díky, vám taky, pane doktore."

Ten čuměl! 


Už zase?

Ano, už zase jsem jako poslední- co se týká velikonoční výzdoby.

Čekala jsem s fotodokumentací do poslední chvíle, až budu mít nabarvené vajíčka a upečeného beránka- a pak naráz změna! Našla se pro mě práce, po čtyřech letech na Úřadu práce. Takže během týdne před svátky oběhat všechny úřady, doktory, sehnat si pracovní oblečení a obuv- a nakonec nečekaně ještě na dva dny hlídat malou Nikču. Pak všechno nachystat na velikonoce, protože se nám na pondělí ohlásilo 12 lidí a z toho většina na oběd. A hned večer jít na první noční směnu.
Po noční dvě hodiny spánku a pak zase na provozovnu pro pracovní smlouvu a s tou rychle na úřady do města. Tam ale měli jen do jedenácti hodin, takže jsem to sice stihla, ale s vyplazeným jazykem.

Po návratu domů jsem poslala sms své nadřízené s tím, kdy mám přijít na další směnu- a dozvím se: "Už nechoďte, nemá to cenu".
Takže mě čeká další kolečko- pro ukončení smlouvy a s tím na úřady. Ale naštěstí se už aspoň vyspím.

Ale k zpět k velikonocům.


          Aby si vnoučata nenesly domů nadílku jen tak v pytlíku, ušila jsem jim filcu košíčky.




Doma jsem dekorace pojala jen decentně. Proutěný věneček dozdobený pírky a dva bílí zajíčci.






Ve váze narašené větvičky, na nich průhledné otvírací vajíčka, uvnitř s bílým peříčkem, k tomu první pokus o mramorování pomocí laku na nehty.



Beránka jsem zvládla vyfotit už jen jako torzo, vejce barvené v cibulových slupkách už vůbec ne.



Stůl venku na terase byl trochu barevnější, díky dekoracím z loňska.


Ale aspoň jsem oslavu velikonoc zahájila stylově na zelený čtvrtek.



Zeleným pivem!


středa 23. března 2016

Bude to stačit bez komentáře?


Dodatečně se mi podařilo sehnat několik fotek z úterní akce s názvem:


Velikonoce v lidových řemeslech

















"Nevíte, pro co jsem původně přišla?"

-zoufale jsem se ptala usměvavé prodavačky v olomouckém obchodě s výtvarnými potřebami.

"Já to vždycky zapomenu, jen co vejdu a rozhlídnu se. Vím jen, že potřebuju úplně všechno..."

A tak je to se mnou vždycky. Obchod je zásobený snad úplně vším, co si jen člověk dokáže vymyslet. Než bych vyjmenovala třeba jen všechny barvy (na papír, na dřevo, na plech, na obličej, na plast, na látku, na sklo...metalické, nafukovací, transparentní, s třpytkami, atd atd), tak bude večer!
Je tak těžké jít pro jednu konkrétní věc, když vidím všude kolem sebe tolik pomůcek- a k tomu ještě navíc tolik hotových výrobků jako inspiraci!

Až jsem prošla celý obchod, dorazila jsem ke stojanu s nepřeberným množstvím barev a gramáží filcu. A tam mi docvaklo- já vlastně jdu koupit filc na výrobu košíčků pro vnoučata- aby si velikonoční nadílku neodnášely v igelitovém pytlíku. Jenže v tu dobu jsem už měla v nákupním košíku plno nepostradatelných věcí, které NUTNĚ potřebuju. Takže- zhluboka se  nadechnout, vypnout emoce a začít používat mozek. Mám před sebou ještě tolik pochůzek. Nohy a záda bolí, taška s nákupy tíží a až všechno vyřídím a oběhám, je přede mnou cesta na tramvaj, pak na vlak a nakonec ještě z nádraží na kole. S těžkým srdcem jsem nákup zrevidovala a vzala jen  to nejpotřebnější. Teda- skoro jen to nepotřebnější. Průhledná, otvírací vajíčka přece neváží skoro nic....a navíc byly ve slevě! A když do nich dám peříčka, co mi doma zbyly, bude to parádní dekorace.

Během včerejška jsem toho zvládla víc, než bych čekala. Hned po ránu jsem vyrazila do Prostějova, kde bylo " Setkání mistrů lidové umělecké výroby". Jestli je tohle oficiální název, to jsem nepostřehla, protože jsem měla oči navrch hlavy. Nevěřícně jsem sledovala starou paní, s brýlema , kterým se lidově říká jogurťáky, jak stříhá slámu na skoro mikroskopické kousíčky a pomocí pinzety a lepidla jakoby nic vytváří na vajíčku úžasné vzory,
Byl tam dřevořezbář, jiná paní drátkovala. Byly tam nádherné šité látkové hračky. Malované kraslice. Proutěné pomlázky a jiné výrobky z proutí. Bylo toho k obdivování tolik, že si teď hned na všechno nevzpomenu. To vše bylo doprovázeno živou hudbou, kdy jeden z mála přítomných mužů zpíval a přitom hrál na nástroj, který nedokážu pojmenovat (flašinet???)   Ale já tam jela především kvůli tomu, že jsem měla možnost konečně osobně poznat Martinu H. kterou znám nejen z FB, ale hlavně z jejího blogu oldwomen.wordpress.com. Martina měla sebou nejen utkané koberce a jiné -home made tkaniny-, ale vzala sebou i stolní stav, s tím, že bude učit tkát zájemce. Nemohla jsem se zdržet dostatečně dlouho, abych se dočkala rozběhnutí ukázek, ale potěšilo mě samotné osobní setkání.

Samozřejmě jsem se zařekla, že na této akci neutratím ani korunu, statečně odolám a nekoupím si vůbec nic. A taky jsem vydržela. Teda- skoro. Tomu se prostě nedalo odolat.
Když on na mě tak krásně špulil....












pondělí 21. března 2016

Proč se kuchař nemusí bát?

U nás doma se nemusí bát nikdo, kdo začne vařit.
V okamžiku,kdy otevře zásuvku s příbory, se vedle něj zhmotní dva bodyguardi, kteří pozorně sledují každý pohyb.

Pokud by se někdo chtěl přiblížit, je to pak "tělo na tělo", protože ochranka se ke kuchaři těsně přimkne, aby ji nikdo nemohl odstrčit.

Někdy se stane, že je ostraha mimo dohled, ale mimo doslech není nikdy! Pak stačí kouzelný zvuk ( který vzniká pohybem nože na ocílce) a oba strážní jsou schopni  vysadit dveře z pantů a navzájem se pošlapat, jen aby byli co nejrychleji na svém místě- po boku kuchaře.

 Proto se u nás kuchař nikdy nemusí bát...



P.S.  A žádná rasová diskriminace , u nás svorně hlídají bílý i černý!


středa 16. března 2016

Můžu to tak nechat, pane Sacher?

O své posedlosti nejrůznějšími krabičkami se chystám povídat v některém z dalších příspěvků. Dnes se chci pochlubit nejnovějším dílkem.

Během let jsme různými způsoby získali několik dřevěných krabiček od originálního Sachr dortu. Několikateré stěhování nakonec přežily jen dvě.
Tak první, kterou děti polily barvami se nakonec rozlomila v pantech, ale druhá je nadále funkční.

Když jsem měla natírací období, dostala bílý kabátek a pak se dlouho nedělo nic. Až včera jsem vytáhla anilinky a ten nejtenší štětec a barevně zvýraznila nápis a "pečeť".
S výsledkem jsem relativně spokojená. Při bližším pohledu je poznat, že nejsem mistr kaligrafie a fixou by písmo bylo přesněji vykroužené, ale jsem spokojená i takto.



A co skrývá uvnitř?


Dřevěné výřezy a ubrousky, co snad jednou použiju na "dekupáž."..



Zatím se na krabičce usídlilo hejno keramických ptáčků.



Ta druhá, zničená krabička má jiný obrázek a taky je na výšku poloviční..


Ve Wikipedii jsem se dozvěděla, že dort vymyslel v roce 1832 kuchařský učeň Franz Sacher, který v tu dobu byl v druhém ročníku učiliště na dvoře knížete Metternicha. Kníže tehdy čekal vzácné hosty a zadal svému kuchaři za úkol, připravit nějakou specialitu. Leč kuchař onemocněl a tak dostal svou šanci teprve šestnáctiletý Franz.
Moučník byl sice pochválený, ale žádné zvláštní pozornosti se mu nedostalo. Franz dokončil školu, nějakou dobu pracoval v Bratislavě a v Budapešti, aby nakonec zůstal ve Vídni, kde měl svůj obchod s vínem a speciálními lahůdkami.
Jeho nejstarší syn Eduard se vyučil cukrářem a zdokonalil otcovu recepturu do dnešní podoby- s meruńkovým džemem a polevou z hořké čokolády. Později také otevřel Hotel Sacher.

V dalších letech ( a dalších generacích) probíhaly dlouhé soudní spory o to, jestli značku Original Sacher torte smí používat v hotelu Sacher, nebo v Demelových pekárnách, kde se vyučil Eduard a kde recept zdokonalil do finální podoby.

Původní Sacher dort má dvě vrstvy džemu, zatímco firma Demel  má jen jednu a výrobek prodává pod názvem Eduard-Sacher-Torte.

Ať už má vrstev kolik chce, ať je pojmenovaný jakkoliv, je to báječná lahůdka a já oběma pánům Sacherům vzdávám díky.


neděle 13. března 2016

Proč je dobré o svých přáních přemýšlet, než je řeknete nahlas?

Aby se vám náhodou nesplnily!

Je to pár dní, co jsme si s mým milým říkali, že už u nás dlouho nikdo nebyl. Holky mají své životy a na nás nemají čas...Chápeme to, ale bylo by fajn,kdyby se občas zastavily taky osobně a ne jen pár vět v mobilu.

   A pak se ozvala Kristýna- že v naší vesnici bude v sobotu dětský karneval. A že by s Nikolkou přijely.

Super!

   A že teda u nás přespí a domů pojedou až v neděli odpoledne...

V pohodě, budeme rádi. Vašek jede na víkend do Olomouce a my by jsme tu byli sami.

   A kdyby to nevadilo, tak by jich přijelo o jednoho víc....

A tak jsme se dozvěděli, že se po třech letech ukázal Nikolčin tatínek a vypadá to, že je vybouřený. Prý u nich bydlí už nějakou dobu a že prožívají hotové líbánky a malou dcerkou je naprosto okouzlený.

Co na to říct?  Nemělo by smysl vykládat něco o tom, že slepované vztahy obvykle nevydrží....zvlášť, když Nikča vytrhla mamince telefon z ruky a udýchaně mi hlásila: "Je tady tatínek, babi! A je to můj tatínek! My přijedeme s tatínkem!"

Jasně, přijeďte všichni, budeme rádi.

Dorazili na oběd, pak šla malá chvíli spát a už volala Zuzča. "Právě se chystáme na ten váš karneval a pak by jsme se chvíli zdrželi, jo?" "Dobře, ale stavte se teda ještě v obchodě a kupte nám balení trampskýho cigára,. Zatopíme venku v krbu a pověsíme ho kousek do komína..."

Sotva se obě rodinky s namaskovanými dětmi vypravily do sokolovny, zavolala Káča, že se u nás na chvíli staví, když jsme se tak dlouho neviděli- a rovnou přivezou Vaška.
No jasně, přijeďte, bude tu pár lidí....

Když přijeli, volala ještě Zuzča ze sokolovny, jestli by s nimi mohla přijít i kamarádka Lucka s rodinou (dvě děti a tatínek). Lucka je profi- pekařka, naše Káča k ní chodila na praxi a taky pekla část cukroví na Káčinu svatbu a byla mezi pozvanými-takže to není nikdo cizí.

A tak se to u nás sešlo. Kristýna, Nikolka a tatínek. Zuzana se dvěma dětma plus tatínek. Káča s manželem. Vašek. Lucka s dvěma dětmi plus tatínek. A my dva. A k tomu naši dva psi, kteří byli nadšení z přítomnosti tolika lidí. Děti byly tři kusy mezi třemi a čtyřmi roky a dva mrňousové, co ještě neměli rok.

Ti starší běhali spolu se psy po zahradě sem a tam a nebyli k zastavení. Sice bylo čerstvě vysbíráno, ale děti si dokázaly najít zapomenuté psí hovínko a důkladně ho vyšlápnout. Takže když jsme se později přesunuli do tepla do domu , kde se nezouváme, měli jsme během chvíle podlahu pokrytou kousky bláta (ačkoliv je venku sucho) a taky kousky něčeho úplně jiného... Návštěvy se rozloučily až ve večerních hodinách. Nikolku jsme dali spát a povídali jsme a probírali jsme eventuální budoucnost až do časných ranních hodin. Dnes- v neděli jsme ještě absolvovali velký nákup a poslední hosté odjeli až když se skoro stmívalo.

Před chvílí jsem teprve douklízela dům. Bolí mě záda, ruce mám vytahaný až po kolena a těším se, až zase budeme doma jen my dva a Vašek.

Příště si budu svá přání formulovat svá přání víc konkrétně...


"To je můj tatínek!" říkala každému malá beruška



Péťa byl za piráta a Julinka?  Ta byla za Julinku...


A pak se jedlo...



a jedlo...(a taky se hlídalo pod stolem, jestli neupadne sousto)

 a jedlo...



a jedlo, až byly boule za ušima..





Psi měli novou hračku,


zaujatě poslouchali, o čem se povídá,



až nakonec vyčerpáním odpadli....



pátek 11. března 2016

"Viděl jsi to? Za okem prošel strom!"

Byl únor roku 2012, byla jsem u mého milého a užasle, s otevřenou pusou jsem sledovala, jak se po chodníku před domem pomalu posunuje strom.
 A tento jev se mi podařilo vysledovat každý další rok.

Nejde samozřejmě o chodící strom, i když to tak vypadá. To jen náš soused, starý pan H., co bydlí o tři domy vedle, si nosí batoh plný větví.
Z nich naplete složité pomlázky ze spousty proutků, v nejvyšší kvalitě. Nevím, jestli je taky prodává, ale pravidelně před velikonoci obchází domy ve vesnici a pomlázky rozdává. Zásadně odmítá jakýkoliv obnos, ani si nedá panáka. Staví se pak až na velikonoční pondělí, s několika přibližně stejně starými kamarády z vesnice- a to už štamprličkou nepohrdne. Je to takový místní zvyk. Vím, že když v únoru, nejpozději začátkem března za oknem pomalinku projde strom, je všechno tak, jak má být.
 Pan H. už má kolem osmdesátky, ale je neskutečně čiperný. Pořád  někam cestuje, v zimě ho vídám s lyžemi na ramenou a vím, že dokonce jezdí pravidelně Jizerskou padesátku.

Letos v půlce února opět kolem domu prošel strom- takže vím, že pomlázku zase nemusíme kupovat, pan H. už každým dnem příjde.



Jak to máte s pomlázkou vy, kupujete, nebo si sami doma pletete?
 A jak jí říkáte? Pomlázka, tatar, šibovačka...? Nebo jinak?

pátek 4. března 2016

Jak učíme Nikolku počítat?

Nikča bude mít za měsíc a týden tři roky, ale už umí počítat do pěti. Máme na to pomůcky.

  Jeden slon!


Dvě myšky.



Tři manažeři.



Čtyři kolečka pod kafe.

A pak následuje výkřik PĚT!



A a hned potom sladká odměna. Všechny pomůcky jsou u babi a dědy na stole pořád v pohotovosti. Počítat by chtěla pořád dokola.