První den hlídání Julinky proběhl v pohodě. Po práci jsme šly s malou k nim domů, naobědvala se a šla spinkat. Pak přišel z práce můj milý. Sbalili jsme věci na pobyt u nás na vesnici, posvačili a jelo se k nám.
Sotva jsme dojeli, volala Kristýna, že teda přijede s Nikolkou a položila mi otázku, která mě zaskočila Má sebou vzít Bohuša? Proboha, kdo to je? Vždyť Kristýna má vážnou známost.... ale ten se přece jmenuje jinak. Když jsem začala opatrně sondovat, bylo mi řečeno, ať se nechám překvapit.
No a to jsem teda zírala. Sotva obě přijely, Kristýna sáhla do tašky, vytáhla robotický vysavač a zavelela: "Bohušu pospěš!" Bohuš zamrkal zeleným okem, roztočil vousy a za hlasitého vrnění vyrazil zametat psí chlupy, kterých je u nás na podlaze dostatek, protože oba psi je nepřetržitě doplňují. Julinka dřepla a fascinovaně sledovala, jak je Bohuš pracovitý. A my zírali taky.
Od té doby jsem o Bohušovi básnila snad každý den. Plánovala jsem, že navrhnu svému milému, že bychom se na takový šikovný přístroj složili. Jen co dostanu výplatu, hned to navrhnu.
A pak bylo Valentýna (ty posraný americký svátky nikdy slavit nebudu, říká můj milý každý rok) a já příjdu z práce domů - a tam na mě čekal!
Můj Bohuš!
Hezky způsobně dřepěl v koutku s nabíječkou a čtverácky na mě mrkal
Samozřejmě, že to nebyl dárek k Valentýnu. To jen tak náhodou vyšlo na 14. února, to byla náhoda. Jak jinak, u nás se přece americký svátky neslaví!
Mám prostě skvělýho chlapa!
