Není to nádhera?

Po dlouhé době, doslova po řadě let jsem náhodně uviděla motiv, který mě oslovil. Taková srdeční záležitost, co vyvolá nutkání vytáhnout barvy a blok a malovat. Nejde z hlavy, pořád ji vidím. Budu se s tím muset poprat,nebo bych za chvíli nespala. Snad se zadaří, abych byla sama se sebou spokojená. No není to nádhera?

Kde ses zdržel, Martine?

Na Hanou dorazila zima!!!
Tak honem fotku, protože teplota stoupá a po mrazíkovské scenérii za chvíli nebude ani vidu, ani slechu.
Asi mě paměť klame, ale zimy mého dětství byly plné sněhu,jara voněla vlhkou hlínou a hyacinty, léta byla plná slunce a květin, podzimy deštivé, s hejny vlaštovek,trénujícími odletovou formaci. A teď to všechno nějak splývá. Rok prosviští, skoro se ani nenaučím bez zaváhání psát jiný letopočet- a je o rok víc.
Teď ještě nejsou všechny vánoční dekorace uložené do krabic- a už se objevují růžovou a červenou barvou oplývající valentýnské reklamy. Hned v závěsu za Valetýnem se vynoří zajíčci, vajíčka, tatary, sotva stihnu osázet závěsné květináče a do truhlíků bylinky-a už budu sklízet jahody. Konec školního roku a prázdniny prosviští a už se ukazují nekončící a stále doplňované seznamy školních pomůcek a povinných plateb ve prospěch školy. Sotva se nadechnu-a do dveří hrne Mikuláš,všude hrají koledy a vánoce jsou tady! A já zase o rok starší, ani nevím jak.
Nedal by se čas zabrzdit, zpomalit?
 Možná jen tím, že zážitky uložím do paměti počítače a budu se k nim vracet.
Takže první obrázek v novém blogu - na památku prvního sněhu této zimy.

A tak se ptám

Od chvíle, co zvládáme základní komunikaci , pokládáme otázky. Svému okolí, někdy i sobě, ostatní se zase ptají nás….Celý život jen samé otázky.

Jsou třeba zvídavé-např : Proč prší?

nebo zoufalé: Proč právě já?

nebo taky: Co jsem komu udělala?

Jsou otázky z kategorie “zbytečné”-protože čekáme jen jedinou odpověď: Nemám v tom velkej zadek?

Taky otázky zásadní- Vezmeš si mě?

Otázky které se časem odpoví samy: Pane doktore, poznáte, jestli to bude konečně kluk?

Ptáme se samy sebe- Jak dlouho tohle budu snášet?

Na záda mi dýchá blížící se VELKÉ JUBILEUM a já si kladu otázky “životní”. Kolik mám ještě času?  Co mě ještě čeká?  A hlavně- Co tady po mě zůstane?

Děti, pravda….-ve svých potomcích se stáváme nesmrtelnými-… A ještě něco? Co jsem vlastně v životě vykonala? Je něco konkrétního, na co se budou další generace dívat a říkat-to je od babičky Marcely!!!  Snad každý dostal do vínku nějaké talenty a bylo by dobré je využít naplno, aby aspoň na nějakou dobu po člověku zůstalo něco konkrétního. Něco, u čeho se budou nostalgicky usmívat ti, co nás znali osobně  a  ti, kteří nás poznat nestihli jen obdivně  zahýkají.

Tyto otázky mě nutí udělat “NĚCO”…. Nápadů by bylo dost, inspirací a dokonce i času je zatím dost. Jen vlastní lenost mě brzdí.  Takže?  Už to mám- začnu tím, že si založím  blog….no  a pak se uvidí! 

A tak mě tady máte- incomplette.  Neúplnou. Nedokončenou. Nekompletní. Stále hledající odpovědi na otázky. …