čtvrtek 28. ledna 2016

Jaký tuk do škvarkových pagáčů?

V poslední době jsem četla několik receptů na pagáčky se škvarkama a u dvou mě teda překvapil doporučovaný tuk. U jednoho byl uvedený olej a u druhého dokonce margarín!

Neumím si představit nic jiného, než použít sádlo, nic jiného mi ke škvarkům nějak nepasuje.

Včera jsem teda zadělala na těsto a napekla. Ne tolik, jako dřív, když byly děti malé a všeho se pekly kvanta, ale jen z půl kila mouky. Taky se už nepiplám s vykrajováním koleček, ale nakrájím rádýlkem čtverečky a obdélníky.



Na obrázku je jich už značně míň, než jich bylo upečeno.

Sama sebe jsem varovala, abych se (jako vždycky) nenacpala ještě horkých, že mi bude zle. A co myslíte- poslechla jsem své moudré, zkušenostmi podložené rady? Ani náhodou!
 A pak prý, že se člověk nejvíc ponaučí z vlastních chyb!
 Jenže to se nedalo odolat, ty čerstvé jsou tak moc dobré! A vlastně i druhý den chutnají skvěle.

Pak jsem ovšem celou noc hekala a mlátila sebou v divokých snech.
A ještě dnes  se tu trápím u klávesnice a píšu tento příspěvek nekonečně dlouho a není mi vůbec dobře.

Taky u toho jedním okem sleduju v televizi. ME v krasobruslení. Zrovna před chvílí jsem si šla sednout do křesla, abych v klidu mohla sledovat medailonek Ondreje Nepely. Páni zlatí- ten měl kotlety!!!

Synek přišel ze školy a pochlubil se vysvědčením- jaké prý neměl tak od šesté třídy. Zabral, chlapec. Však měl taky motivaci. Na začátku školního roku jim ve škole oznámili, že stipendium (z Olomouckého kraje - pro učně vybraných oborů) nebudou už vyplácet měsíčně, jako loni, ale jen pololetně. A na začátku ledna nová změna, zpřísnění podmínek pro výplatu,  (změna se týká prospěchu z odborných předmětů) - což je podle mě docela podraz na ty děti. Říct tohle pár týdnů před vysvědčením, to  je dost nefér. Synek se strašlivě naštval a prohlásil, že ty peníze jim nenechá!!!
 A šprtal se a šprtal- a povedlo se!   Jen nikdo pořád neví, kdy se stipendium bude vyplácet.

 No a hyacint mě mile překvapil. Rozdělil se na dva květy a ten větší už rozkvetl- nádherně růžové. A samozřejmě omamně voní!





Přeju vám všem krásný víkend, v tomto pošmourném počasí.

úterý 26. ledna 2016

Zasloužím si odměnu?

 Obdivovala jsem snad na každém druhém blogu nádherné hyacinty, které máte doma a převelice jsem zatoužila aspoň po jednom takovém voňavém krasavci.
Na druhou stranu- ty, co jsem viděla v obchodech (většinou v kombinaci s jinou rostlinou, plus menší přízdoba) mě odrazovaly vysokou, často až trojcifernou číslovkou na cenovce.
 
A tak jsem se rafinovaně rozhodla, že si ten hyacint zasloužím.
 Každé ráno sednu a sepíšu všechny práce a povinnosti, který ten den musím udělat, přidám nějaké, které by bylo moc dobře, kdybych konečně udělala (tzv kostlivci ve skříni) a aspoň jeden z těch,které už dlouho odkládám, protože k nim mám velkou nechuť, až odpor.
 A když se mi každý den podaří všechno naplánované udělat, pak si koncem týdne zároveň s velkým nákupem ten hyacint zasloužím- ať stojí kolik chce.

V pondělí jsem sepsala seznam dlouhý, že mi papír skoro nestačil- ale s vyplazeným jazykem jsem všechno stihla dokončit.
V úterý byl seznam prací značně kratší, zato náročnější- a opět jsem to zvládla. Večer mi pak zavolala Kristýna, že u Nikolky ve školce je spála a že ji tam nechce posílat- tak jestli bych přijela na tři dny hlídat.
Takže ve středu žádný seznam, sbalila jsem věci a absolvovala krkolomnou cestu v dešti se sněhem- napřed na kole, pak autobusem, pak vlakem a nakonec tramvají. A pak už jsem jen hlídala, vařila uklízela, nakupovala, hrála si s vnučkou a to pořád dokola. V pátek večer  mě Kristýna totálně vyčerpanou odvezla domů. V sobotu jsem skoro celý den běhala před dům, zametat sníh a uklízela jsem dům po třídenním pánském hospodaření. A skoro celou neděli u nás byla Zuzana s přítelem a oběma dětma.

Myslím, že si ten hyacint zasloužím- už jen proto, že jsem ten týden přežila v duševním zdraví!

Navíc jsem sehnala sice nerozkvetlé, zato levné, jen za 25,- kč. Tož jsem vzala dva a podělila se s dcerou. Kristýně během dvou dní skoro celý modře rozkvetl a provoněl jí celý byt.



Ten můj stále hraje mrtvého brouka a tají svou barvu. Jen se trochu vytáhnul do výšky.



Ale co mi dělá největší radost- je čerstvý přírůstek do mé sbírky zdechláků (rostlin ve slevě, ve výprodeji). No koukněte sami...


 Krásný, zdravý, nepřeschlý brambořík!





Když rozhrnu listy, vykoukne množství růžových poupat, které se už-už chystají rozevřít a potěšit mě svou krásou..



A co mě těší nejvíc- ta cena!



Opravdu-jen dvacku!

Nechápu, brambořík je pěkný, pevný a má odhadem kolem padesáti zdravých listů.


Doufám, že do Valentýna bude obsypaný květy.


Julinka měla svůj týden-zvaný "samé poprvé".
 První zub, první lezení po zemi (které bylo opravdu lezení a ne pohyb- plazením vpřed) první samostatné sezení bez opory.
Teď, když se dokáže  z bodu A do bodu B přepravit po vlastní ose, má to s ní Zuzča mnohem snadnější.
Ale jinak je to holčička od pohledu pohodářka. Hlavně,když je v televizi biatlon- to si pohodlně lehne a kouká...




pondělí 25. ledna 2016

Co si dnes zpívám?

Po ránu se můj milý podíval z okna a prohlásil: "Poprchává a chodníky jsou namrzlý. Pro dnešek vyhlašuju ZÁKAZ VYCHÁZENÍ!"

A tak jsem pro jistotu doma v teple a od rána si pobrukuju s Ivanem Mládkem:

Ve Špindlerově mlýně, tam překrásně je v zimě
   když je zákaz vycházení.
Ten příkaz horské služby, vždy vyplní mé tužby,
   je to jak něžné pohlazení!
Pěkně v klidu pohlednice napíšu všem známým, zahraju si dámu.
   Ruce nohy u kamen ve společenské místnosti těžko sobě zlámu...


https://www.youtube.com/watch?v=asiV4wxYQRg



sobota 23. ledna 2016

Kde se ztratil sněhulák?

Začalo sněžit konečně i u nás. A sněžilo fest!
Abych nemusela zápasit s těžkým, naloženým hrablem, nebo lopatou, raději jsem chodila sníh zametat rýžovým koštětem v pravidelných intevalech. Sněžilo skoro celý den, ruce mám namožené, ale nevadí mi to. Ta bílá krása nezůstane dlouho- aspoň podle předpovědí,tak proč se rozčilovat. Sníh v lednu, tak to má být, no ne?

Za domem, na zahradě se sníh nechává nedotčený.




Na krytou terasu chodí jen můj milý kouřit a po sněhu pobíhají pouze oba psi, kteří nechávají za sebou hnědé, kouřící pomníčky.

Včera jsem vyšla k popelnici a vidím na sněhu prazvláštní stopy. Byl to pruh o šířce tak 25-30 cm a nepravidelně se klikatil po zahradě několik metrů. Nic jiného ani na začátku, ani na konci. Vypadalo to, jako by někdo stavěl sněhuláka a valil před sebou velkou kouli. Ale koule nikde, sněhulák taky nikde.

Že by někdo běhal po zahradě  s lopatou? To ne, na brázdu po lopatě to nebylo dost pravidelné.
A hlavně- žádné lidské stopy, jen otisky psích tlapek.

Chtěla jsem se zeptat na původ, ale zapomněla jsem. A dnes to bylo ve sněhu zase- a úplně čerstvé, v novém sněhu.
 Nebylo koho se zeptat. Synek byl na brigádě v Olomouci a můj milý byl u souseda nakládat maso do láku ( v půlce února budeme společně udit)

 Doma jsem byla jen já a psi....a čerstvé, tajemné stopy ve sněhu. Dnes určitě nikdo po zahradě nechodil- tak co to je? Kdo to udělal? A proč? Je to něco jako ty tajemné kruhy v obilí? Jako-že by u nás byly tajemné pruhy ve sněhu? Kdo u nás staví sněhuláka, který tu nakonec není? Kam zmizel sněhulák?
 (a co na to Jan Tleskač?) :-)

Pak se záhada objasnila.
Conny při příštím venčení jakoby nic očichávala sníh.



A pak poskočila dopředu, zabořila hlavu hluboko do sněhu a rozběhla se. Čumák jí přitom sloužil jako radlice a sníh se rozhrnul do stran. Po několika metrech kličkování zase uskočila a honem běžela ke dveřím, kňučet, abych ji pustila do tepla.

A tak se vyjasnila záhada- kam že se to ztratil sněhulák.


úterý 19. ledna 2016

Už jste jedli -RILLETTES-?

Někdo říká zdrobněle  počeštěnou verzi - riletky.
Oficiální český (a taky velmi zavádějící) název je: francouzské škvarečky. Nemají se škvarky nic společného, chuť, vzhled a dokonce se ani neškvaří, ale pouze se dusí. Snad jen, že se před úpravou surovina krájí na kostky-jako škvarky- to je jediná podobnost, co jsem našla.

Nemůžu sloužit vlastními fotkami, rodina mi během povánoční návštěvy mé dílo zlikvidovala během chvilky. A co zbylo, to si vyžádali sebou- na doma. Měla jsem z toho radost a určitě si výrobu co nejdřív zopakuju.

O co jde? Recept jsem si upravila podle svého, protože ty, co jsou na internetu se taky liší v nepatrných drobnostech.

Už při porcování čuníka jsem si odkládala prorostlé kousky masa, kterých pak bylo kolem dvou kil. Nebyl čas na výrobu čehokoliv dalšího, stačilo nám, že jsme zároveň s porcováním a mražením masa dělali klasické škvarky a vyráběli paštiku.

Ale hned po vánocích, den před návštěvou celé rodiny přišla ta pravá chvíle. Prorostlé, tučnější maso, nakrájené na kostky jsem nechala rozmrazit. Výrobu jsem začala v širokém, silnostěnném kastrole, kde jsem zhruba 3 dcl suchého bílého vína pár minut povařila s čerstvýma bylinkama (bazalka, rozmarýn a tymián). Povařené natě jsem vybrala a do navoněného bylinkového vína nasypala rozmrzlé kostky masa.. Odhadem (přiměřeně) jsem osolila a opepřila a pak se to na mírném plameni dusilo a míchalo a dusilo....až do bezvědomí.  Lidově řečeno- až se to rozesračkovatělo.  Neboli- až vlákna masa šly od sebe. Trvalo to něco přes dvě hodiny. (když nastane situace, že se hmota začíná škvařit, pak přilijeme trochu vody, ať se to zase hezky poslušně dusí!)

 Výsledná směs vypadá docela nechutně, to musím uznat.

 Nějak takto:





Ono taky záleží, jak velké byly kostky.

 Poté se nevábně vypadající kaše naleje do nádobky, kde bude chládnout. Hotový výrobek vypadá podle toho, v jakém poměru bylo maso s tukem.

Někdo dává tučného jen minimum, a pak to je asi takové:






Někdo se nebojí mastného a pod heslem- Tuk je nositelem chuti!- to má 50:50.







Výsledk by měl být lehce roztíratelný na pečivu. A je to dobrota, co se nedá k ničemu přirovnat. 
Někdo říká, že ke kvalitní vepřové konzervě- ale s tím nesouhlasím. Nic proti vepřovkám, ale kouzlo riletek je hlavně v příchuti vína a bylinek, která k mému překvapení zůstává i po tak dlouhé přípravě.

Můžu vřele doporučit. Jen nevím, jak dlouho vydrží- protože u nás do druhého dne zbyl jen mastný kastrol.                                                                                                                                                


Tímto se s vámi na loučím, protože po obědě odjíždím na tři dny do Olomouce. U Nikolky ve škoce se vyskytla spála a Kristýna chce malou nechat do konce týdne doma, tím spíš, že je nachlazená. Ale protože každé dopoledne má do poslední minuty zabité brigádou,vyřizováním po úřadech a léčebnými procedurami- tak jako řešení situace byla pozvaná babička. 
Dopoledne zřejmě strávíme převlíkáním šatiček a odpoledne budu brouzdat po městě a léčit pocuchané nervy. :-)


                                                                                                                                                  


pondělí 18. ledna 2016

Jaké je období vzdoru?

NA MRTVICI !!!!!!


Blahosklonně a moudře jsem dceři udílela rady po telefonu. "Nerozčiluj se, ona je ještě maličká, nemá z toho rozum. Jenom zkouší, co si může dovolit a kde jsou hranice. Neber to tak vážně, nebo ti prdne cévka a budeš tahat nohu.."

Tatínka nemajíce, vychovává Kristýna malou Nikču sama. A podle mě si vede víc než dobře. Ale taky si musí někdy odpočinout, zvlášť, když je teď malá tak umíněná. A tak šla Nikolka na 4 dny k babičce a dědovi, aby maminka zregenerovala nervy.

A naše nervy jsou teď napnuté jak špagáty, na které Nikča vesele brnká.
Rozkošná holčička se dokáže během chvíle změnit v běsnícího netvora, z roztomilého, usměvavého děvčátka se mžikem stane zuřivá, ječící bytost.
A já jsem s moudrýma radama a s nadhledem zkušené matky v koncích. TOHLE jsem měla doma taky? A v šestero vydání? To není možné!  A nebo to má paměť milosrdně vyselektovala, aby mě náhodou při vzpomínce neranila mrtvice.

Bylo to šílené. Začalo to včera, hned po odpoledním spánku.
"Niki, jak ses vyspinkala?" "Dobře!" (široký úsměv)
" Budeš papat jablíčko?" "Jablíčko ano."

"Tak tady máš to máš nakrájený a papej" "Nechci jablíčko. Jablíčko mi nechutná! Nebudu papat!"

"Pojď, oblíkneme bundu a půjdeme na zahradu." "Nechci oblíkat."
"Ale to nemůžeš jít ven...."   "Chci jít ven a bundu nebudu oblíkat!"

"Budu čurat!" "Tak běž na záchod." "Nechci na záchod!"  "Tak čurej na nočníček." "Nebudu čurat na nočníček, chci na záchod..."   Chvíli poté: ""Mám počuraný šatičky!"
"Tak pojď se, vyslečeme šatičky a ..." "Nechci vyslíkat šatičky!!!!"  "Oblíkneš si jiný šatičky."
"Nechci jiný, chci s koníkama!"   "Tak jo, oblíkneme šatičky s koníkama..." A s mašličkama taky!"

"Nemůžeš mít dvoje šatičky a třetí počuraný." Zjistila jsem, že to -počuraný je jen mokrý flíček
"Chci proužkovaný šatičky, šaty s kočičkou a s mašličkama taky!"  " A s koníkama už nechceš?" Následoval strašný řev a už jsme nerozuměli ani slovo.

A tak to šlo pořád dokola...

 Jako důkaz, že nepřeháním, mám malou vzteklinku vyfocenou.





Vespod proužkovaný šaty, na nich kostkovaný s kočičkou a úplně nahoře s mašličkama. Pod šatama samozřejmě tílko a triko s dlouhým rukávem, takže ke konci už nemohla ani připažit- ale byla na chvíli spokojená.


Ale nebylo to celé čtyři dny takové. Malá byla i roztomilá, veselá a nás to s ní ohromně bavilo.  Hrála s dědou pexeso a to se střídavě smál a mračil dědeček.




Když si Kristýna malou odvezla, byli jsme totálně vyřízení, psychicky i fyzicky.. Ale shodli jsme se na tom, že bylo dobře, že byla pár dní u nás. Pro všechny to bylo dobře.


P.S. U Inky na blogu inkafej.blogspot.cz  se pořádá

NAROZENINOVÁ GIVEAWAY


http://inkafej.blogspot.cz/search/label/GIVEAWAY



úterý 12. ledna 2016

"Proč kupuješ ty zdechláky?"

- ptává se mě občas můj milý

Výrazem -zdechlák- je myšlena jakákoliv hrnková rostlina, kterou jsem přinesla z obchodu.
 Popravdě, je to výraz docela výstižný, protože když už, pak kupuju kusy, co jsou na odpis, ve velké slevě a nesou známky poškození.¨
Proč to dělám?
 1. -beru to jako dobrý skutek, dávám rostlince ještě jednu šanci, bez které by skončila někde v kontejneru
 2. - jsem přesvědčená, že právě tohle jsou ty nejodolnější kusy, protože určitě už ostatní dávno pochcípaly. Proto, když jim poskytnu kvalitní péči, tak se odvděčí bujným růstem či bohatým květem
 3. - a to hlavně- zaplatím u pokladny jen zlomek ceny a to si pak lakotně mnu ruce a raduju se, jak jsem ušetřila!

Pravdou je, že zmínění zdechláci bývají převážně ludry nevděčné. Odmítají se za poskytnutou péči odvděčit vonnými květy a bujným listím a dál pomalu uvadají, až stejně většinou skončí v odpadcích.
 Ale jsou tu jisté vyjímky.

V posledních letech jsem nákup zdechláků silně omezila, ale čemu neodolám nikdy, jsou zlevněné vánoční hvězdy. Vím, jak jsou háklivé na teplotu během převozu, jak nesmí přeschnout, nebo být přelité. Ale vánoce bez vánoční hvězdy prostě nejsou to pravé ořechové.
Ale na druhou stranu- investovat do výcevýhonové rostliny nemalý peníz- to se mi příčí. A tak dál kupuju zdechláky...
Pak mám na vánoce novou, poměrně zachovalou hvězdu, těší mě ušetřený obolus a navíc se kochám nadějí, že vydrží do dalšího roku. A věřte-nevěřte- občas se přihodí, že hvězda přežije. A nejen vánoce a další rok, ale i o dost déle.

A tak mám ve své zdechlácké sbírce vánoční hvězdu, starou pět let. Zespodu má listí opadané, ale na vrcholcích dnes už statných kmenů stále obrůstá. Přes léto si užívá pobytu na terase, pak po návratu do pokoje pro hosty protestně shodí pár lístků a pak se zase uklidní.
To je ona-krasavice...



 Dál mám hvězdu starou dva roky. A hned po vánocích  (asi z vděčnosti za poskytnutý azyl) začala nasazovat červené lístečky. Uvidíme, třeba do velikonoc bude v plné kráse...




A poslední je z těchto vánoc. Proběhl klasický předvánoční nákup v Tescu a v zelenině jsem objevila tři zdechlácké hvězdy, všechny ve žluté barvě. Jedna z nich na tom byla hodně špatně, tak jsem vzala aspoň ty dvě, co ještě vypadaly jakž-takž. Přes vánoce zdobily na parapetu kuchyňského okna mou sbírku domečků a hned po druhém svátku vánočním se jedna z nich rozloučila. A druhá ještě víc pookřála a vypadá, že se jí daří.



Tak uvidíme, jak to dopadne.
 Jednou všechny přeživší sesadím do velikého květináče a jestli se vybarví, jak mají, budu mít tu nejkrásnější vánoční živou výzdobu.

Jak to je u vás, co vy- a vánoční hvězdy?



úterý 5. ledna 2016

Proč se u nás místo spižírna, říká pivní komora?





Proto!


P.S. Jen pro upřesnění, tohle je stav po velké rodinné návštěvě a to ještě jedna pivní basa byla jako součást dárků pod stromečkem.
Obvykle tam bývá basa jen jedna. :-)


pondělí 4. ledna 2016

Kdo je Max?

Napsala jsem Ježíškovi, že bych nutně potřebovala vysavač.
   Ten starý vysavač, co měl můj milý ve výbavě, je náladový, protivný, cholerický astmatik. Když po něm chci, aby konal svou práci, hystericky se rozeřve (zvuk připomíná naplno puštěný mixér a k tomu zubařskou vrtačku) a všechno, co nakonec nasaje, to za chvíli v záchvatu kašle vyplivne zároveň s oblakem prachu. A bez přehánění- smrdí! Jak rasův pytel, no fakt! Nepomůže vysypání sáčku, ani výměna filtrů, ba ani protáhnutí trubek a hadice. Jediné pozitivum co má, je poměrně vysoká výhřevnost. Což ovšem není to pravé ořechové, co bych od vysavače očekávala.
 
    Můj milý prohlásil, že teda koupíme nový, ale až v povánočním výprodeji. A tak se čekalo na příležitost. Ta se naskytla, když k nám přijeli mladí a nikam nespěchali.  Zeťák před časem pracoval v jednom z řetězců elektro prodejen a dobře se vyzná v technických náležitostech spotřebičů. Tak jsme toho využili. Nechali jsme Zuzču s malým Peťou u stromečku, pohádek a cukroví, sebou jsme vzali Julinku (v autě okamžitě usíná) a jelo se.

Výprodejové ceny byly úžasné, moje lakotná dušička se jen tetelila radostí.

 Tak tohle je on- náš Max!





( já vím, že jsem slibovala, že když už mám padesát, přestanu konečně pojmenovávat domácí spotřebiče- ale tohle jméno jsem nevymyslela, to má v rodném listě. Celým jménem je Jet Maxx Elektrolux.)

Protože byl z loňské řady, už ukončené a poslední kus z výprodeje, byl za velice slušný obnos- necelé dva tisíce. Předem určená suma na nákup se tím vyčerpala jen zpolovice, tak jsem ještě milého zavlekla do vedlejšího Jysku, (taky vám tak brnká na nervy ten napohled nepatřičný ypsilon ?) kde měli slevy poštářů. Ty naše ložnicové už byly boulovaté a nenatřepatelné. A zase úžasný nákup- sleva ze 700,- na 400,- za kus. Tak jsem ještě přihodila stokusový balík čajových svíček- a jeli jsme domů. A ještě nám tisícovka zbyla!


Doma jsme Maxe vybalili, smontovali a hned vyzkoušeli.
    Připravila jsem se na obvyklé vytí a kvílení - a ono nic! Max jen tichounce vrněl a šeptal mi: " Já jsem moc dobře viděl, jak jsi koukala po tom frajerovi od Samsungu, co byl o polici výš než já. Taky byl jednou tak drahej, blbeček namachrovanej.  Já zvládnu v pohodě to samý, co on, koukej..." Vrhnul se na koberec, plný psích chlupů, které mžikem  zmizely a pak začal polykat rovnou i celý koberec. I s křeslem!.
    Okamžitě jsem mu  koberec vytrhla z chřtánu a snížila výkon.
"Nejsem žádná máčka, i na slabší stupeň jedu jak drak." zaševelil Max a vyškubnul lištu ze zdi a hned poté zkusil vytrhat lamely plovoucí podlahy.

   "Teda, ten má ale sílu..." říkám obdivně. "Jen aby nám nevytrhal dlažbu!"
Max na moji pochvalu nadšeně zavrtěl hadicí a tichounce zabroukal: "Já už se budu mírnit, neboj."

    Pak ještě zkusil sežrat záclonu se závěsem a k tomu vyrvat lištu ze stropu, ale to už bylo jen takový škádlení.
    Myslím, že si budeme rozumět.