"Nevíte, pro co jsem původně přišla?"

-zoufale jsem se ptala usměvavé prodavačky v olomouckém obchodě s výtvarnými potřebami.

"Já to vždycky zapomenu, jen co vejdu a rozhlídnu se. Vím jen, že potřebuju úplně všechno..."

A tak je to se mnou vždycky. Obchod je zásobený snad úplně vším, co si jen člověk dokáže vymyslet. Než bych vyjmenovala třeba jen všechny barvy (na papír, na dřevo, na plech, na obličej, na plast, na látku, na sklo...metalické, nafukovací, transparentní, s třpytkami, atd atd), tak bude večer!
Je tak těžké jít pro jednu konkrétní věc, když vidím všude kolem sebe tolik pomůcek- a k tomu ještě navíc tolik hotových výrobků jako inspiraci!

Až jsem prošla celý obchod, dorazila jsem ke stojanu s nepřeberným množstvím barev a gramáží filcu. A tam mi docvaklo- já vlastně jdu koupit filc na výrobu košíčků pro vnoučata- aby si velikonoční nadílku neodnášely v igelitovém pytlíku. Jenže v tu dobu jsem už měla v nákupním košíku plno nepostradatelných věcí, které NUTNĚ potřebuju. Takže- zhluboka se  nadechnout, vypnout emoce a začít používat mozek. Mám před sebou ještě tolik pochůzek. Nohy a záda bolí, taška s nákupy tíží a až všechno vyřídím a oběhám, je přede mnou cesta na tramvaj, pak na vlak a nakonec ještě z nádraží na kole. S těžkým srdcem jsem nákup zrevidovala a vzala jen  to nejpotřebnější. Teda- skoro jen to nepotřebnější. Průhledná, otvírací vajíčka přece neváží skoro nic....a navíc byly ve slevě! A když do nich dám peříčka, co mi doma zbyly, bude to parádní dekorace.

Během včerejška jsem toho zvládla víc, než bych čekala. Hned po ránu jsem vyrazila do Prostějova, kde bylo " Setkání mistrů lidové umělecké výroby". Jestli je tohle oficiální název, to jsem nepostřehla, protože jsem měla oči navrch hlavy. Nevěřícně jsem sledovala starou paní, s brýlema , kterým se lidově říká jogurťáky, jak stříhá slámu na skoro mikroskopické kousíčky a pomocí pinzety a lepidla jakoby nic vytváří na vajíčku úžasné vzory,
Byl tam dřevořezbář, jiná paní drátkovala. Byly tam nádherné šité látkové hračky. Malované kraslice. Proutěné pomlázky a jiné výrobky z proutí. Bylo toho k obdivování tolik, že si teď hned na všechno nevzpomenu. To vše bylo doprovázeno živou hudbou, kdy jeden z mála přítomných mužů zpíval a přitom hrál na nástroj, který nedokážu pojmenovat (flašinet???)   Ale já tam jela především kvůli tomu, že jsem měla možnost konečně osobně poznat Martinu H. kterou znám nejen z FB, ale hlavně z jejího blogu oldwomen.wordpress.com. Martina měla sebou nejen utkané koberce a jiné -home made tkaniny-, ale vzala sebou i stolní stav, s tím, že bude učit tkát zájemce. Nemohla jsem se zdržet dostatečně dlouho, abych se dočkala rozběhnutí ukázek, ale potěšilo mě samotné osobní setkání.

Samozřejmě jsem se zařekla, že na této akci neutratím ani korunu, statečně odolám a nekoupím si vůbec nic. A taky jsem vydržela. Teda- skoro. Tomu se prostě nedalo odolat.
Když on na mě tak krásně špulil....