Jak chápat lékaře?

Nerozumím, nechápu... Takhle je všechno v pořádku?

Příjdu k obvodní s bolestí ledvin.

"No jo, já vám na to něco dám. A co vaše žíly, byla jste na cévním? Objednali vás na operaci?"

 "Byla jsem tam. Doktor mi řekl, že když mě to bolí, tak že to musím vydržet, přece mě to nebolí první den, už musím být zvyklá. Operovat mě prý nebude, protože by se pode mnou rozpadnul operační stůl (tato představa lékaře asi pobavila, protože se ještě nějakou dobu pochechtával). A že mám strach, protože moje babička na komplikace s křečovýma žílama umřela? " Ale paní Mrázková, uvědomte si, že vy můžete klidně umřít třeba zítra...." A prý mám přijít znovu, až zhubnu. A pak se můžeme bavit, co bude dál.

Pak ještě své obvodní nahlásím občasné bolesti na hrudi a vypukne panika. "Jak dlouho? Proč jste nepřišla hned? Tohle se musí řešit bezodkladně u odborníka!"
Pak chvíle přemýšlení. "To jste si ale vybrala špatné datum. Tento týden jsou v okrese prázdniny, to vás každý kardiolog pošle někam, když mu řeknete, že vás to bolí dýl. A příští týden mám dovolenou... Hm- tak přijďte za 14 dní po ránu nalačno na odběry. "

Dostala jsem recept na antibiotika. "Nemohla by jste mi prosím napsat nějaké jiné? Já tady tyto dost špatně snáším..." Vyjmenovala jsem, jaké problémy  při užívání mám- a dozvím se, že je to v pořádku. Že mi léky musí pořádně vyrajbovat zažívací trakt, takže všechno je v normě."

Odcházím zmatená a v hlavě si srovnávám nové informace. Bezodkladné řešení u odborného lékaře znamená OKAMŽITĚ. Tedy, v případě, když nejsou prázdniny, ani dovolená. Pokud je "špatné datum", pak se okamžité řešení dá odložit o dva týdny.
Pokud mám nadváhu, sloužím odbornému lékaři jako terč vtípků a srandiček.
Bolestmi jsem (zřejmě poprávu) trestaná, musím je trpně snášet a pokud možno si zvyknout. A nebo rovnou umřít.
Vedlejší účinky léků se neřeší jinou značkou, kterou bych snášela důstojněji, ale opět trpným čekáním.

Vlastně- co si stěžuju, vždyť máme v domě dva záchody. Na tom jednom se teď na 14 dní můžu ubytovat.

A ještě mě pak paní obvodní pochválí, že jsem hezky zhubla!

Takže nakonec jsem to asi všechno pochopila správně...

Jak dopadla srdeční inventura?

S probíhající oslavou Valentýna a všudypřítomnými srdíčky mě napadlo,kolik těchto symbolů vlasně doma máme. Můj odhad byl kolem pěti kusů.

 Prošla jsem tedy pozorně celý dům a nestačila jsem se divit.
Počítejte se mnou.

Tohle jsem si koupila loni. Původně bylo neprodejné, jen jako dekorace prodejny-jenže z mé strany to byla láska na první pohled a prodavačku jsem ukecala. A máme číslo 1.

Ve věnečku původně viselo něco jiného- už vůbec nevím co. Srdíčko se mi tam líbilo víc.
Číslo 2.

Šedé, bílé a ještě se chystám dokoupit růžové, hned jak ho uvidím někde prodávat. Jen tak, na ozdobu, aby černá láhev nebyla tak smutná. Číslo 3. a 4.

Tady ten kostkáček je dárek od Zdenky. Původně měl malou červenou mašličku a já ji vyměnila za květinovou šerpu. Myslím, že mu sluší víc. Taky mělo bílé poutko na pověšení, ale to mi předevčírem utrhnul vnuk Peťa, když srdíčko obdivoval. Číslo 5.

A to jsem myslela, že je všechno. Ale není- ještě jsou v domečkových svícnech. A máme čísla 6. 7.a 8.

 A víc už jich fakt nenajdu..

Ejhle, ještě jedno maličké na rámu zrcadla! Číslo 9.

A jak tak koukám, na podnose v obýváku jsou další dvě. Ale budu je počítat jako jedno. Číslo 10.

A vlastně ještě na polštářkách. Ten bílý pruh s poházenýma srdíčkama jsem našívala sama- jako jeden z prvních šicích pokusů. Druhý polštářek jsem si objednala (spolu s dalšíma) u jedné moc šikovné holčiny na FB. Čísla 11. a 12.

Málem bych zapomněla- byly jsme se Sašou v Pepcu a pořídila jsem konečně zavírací dózu na gumové bonbony (v otevřené misce se totiž strašně rychle odpařovaly). Číslo 13.

 Nesmím vynechat srdíčkovou dekoraci, kterou jsem se chlubila v posledním příspěvku. Číslo 14.

Tuhle srdíčkovou sadu jsme dostali společně s malou ledničkou, kterou máme na terase a používáme při větších sešlostech a v parném létě, aby se nemuselo pro každou láhev běhat do kuchyně. Sada má číslo 15.

Ale u mého milého zabodovalo jen jedno jediné srdíčko..... Číslo 16.

Ano, uhodli jste. Je to náhodné seskupení háků z udírny...

"Nebude ti vadit, když oslavu Valentýna o týden odložíme?"

- zeptala jsem se svého milého včera odpoledne.
" Vždyť to stejně neslavíme, takže to vadit určitě nebude..."

No... neslavíme. Jak se to vezme.
Nenafukujeme růžový balonky ve tvaru srdce, ani nám v koupelně neplavou ve vaně růžové lístky. Ani na okraji vany nestojí láhev šampáňa a dvě vyleštěné sklenky. Ani mi můj milý nepřinese kytici růží tak velkou, že s ní neprojde dveřma. Ani se nechystáme do restaurace, aby jsme povečeřeli ústřice při svitu svíček ve stříbrných svícnech.

Zato máme doma uklizeno a voňavo. Polštářky na gauči jsou převlečené do něžných barev a květinových vzorů.  Uvaříme si (většinou společně) něco dobrého k jídlu. A já vymyslím nějaký tuze dobrý dezert (samozřejmě s jahodami, které můj milý zbožňuje) Dáme si dobrý vínko.
K tomu nějaký drobný dárek, většinou jedlý,který si později sníme společně.

Prostě jsme spolu a je nám dobře.

Dezert mám vymyšlený, letos to bude čokoládová pěna, nahoře jahody a šlehačka. Kvalitní čokoládu mám koupenou. Mám promyšlenou i decentní výzdobu. Ubrusy a polštářky mám nažehlené...a to je letos všechno.

Už v pondělí nám Kristýna přivezla nemocnou Nikolku, aby jsme ji doléčili my, protože tento týden musí nutně chodit do práce. V pátek že si ji odveze domů. Plánovala jsem, že se s nimi svezu do Olomouce, kde nakoupím jahody a ostatní suroviny, sobotu budu věnovat přípravám a v neděli  budeme mít pohodu.
Jenže už v úterý dostala Kristýna horečku, která se do večera vyšplhala ke čtyřicítce. Diagnóza zněla akutní zánět dutin a horních cest dýchacích. Antibiotika zabírají jen velmi zdráhavě a tak Nikča zůstává až do úterka, kdy jde Kristýna na kontrolu. Nikolka je poslední dobou pořádně vzteklá a umíněná ( http://atakseptam.blogspot.cz/2016/01/jake-je-obdobi-vzdoru.html ) a když se k tomu připočítá rýma, kašel a stesk po mamince, je to slušná zabíračka. A s malou vzteklinkou není žádná pohoda a klid, nedá se uklidit a načančat si všechno podle vlastních představ. A už vůbec se s ní nedostanu někam do města na nákup.

V úterý si ji Kristýna odveze a hned druhý den přijede na čtyři dny Saša. Můj milý se smál. "To zase budeme vařit uzený kolena, že? A vy si nakoupíte hektolitry vína a budete šít a pít a pít a pít a šít..."
No jo, tak nějak to bude. Akorát já tomu vínu moc nedám. Není mi poslední dobou moc dobře, zlobí tlak i "hercna". A navíc jsem od Nikolky chytila rýmu jak trám a  kašel a poslední dva dny si můžu vykašlat plíce.

Jediné, co u nás připomíná, že dnes je svatého Valentýna, je taková rychlá a trvanlivá dekorace z větví zlatého deště a srdíček vystřihnutých z filcu.

Den blbec?

Tsss- spíš víkend blbec!

 Začalo to už v pátek. Hned ráno jsem jela do Olomouce na dvoudenní pobyt. V plánu byla knihovna, nákup dárku pro nejstaršího vnuka, výlet s dcerou a vnučkou do Bělkovického údolí načepovat kyselku a po cestě nazpátek se stavit v "akvaparku" v Bohuňovicích.         (http://www.bohunovice.cz/index.php?id=5 )

 Druhý den zajet popřát vnukovi a po obědě jít na maškarní, co pořádala školka, kde chodí Nikolka. Pak velký nákup a do sobotního večera bych byla doma. A v neděli by měl být klid a pohoda.

 Tohle byl plán.

Když jsem v pátek ráno vycházela, spadnul mi mobil, prasknul displej a mobil se rozletěl po zemi. 

Autobus měl takové zpoždění, že jsem pořádně  prochladla, protože, se citelně ochladilo a ledově foukalo. Nebyla jsem totiž oblečená na dlouhé čekání v mrazu, veškeré cestování bylo naplánované bez prodlev. Než autobus dojel do vesnice, kde jsem měla přestupovat na spoj do Olomouce, nabral takové zpoždění, že můj spoj už byl dávno pryč. 

Přiznávám, že na hledání v jízdních řádech mimoměstských autobusů jsem naprosto blbá. (tvrdím, že zkřížené kladívka je značka pro hornický autobus a ten, kde je křížek, tak vozí katolíky na poutní místa) A to pominu fakt, že písmenka a čísílka jsou tak malý, že je někdy vůbec nepřečtu. Musela jsem zkompletovat mobil a modlit se, abych ho nastartovala. Povedlo se! Pak zavolat Kristýně, ať mi na netu najde spojení aspoň někam, kamkoliv- jen abych tam nemusela stát ve větru. Za 25 minut přijel autobus, ale ten jel na úplně opačnou stranu- do Prostějova. A vlak odtamtud do Olomouce prý pojede až za tři hodiny....

Tak to se teda na nádraží zeptám osobně, protože se mi taková mezera moc nezdála. U okýnka se dozvím, že je výluka a jede "rychlíkový autobus"-už za deset minut. Tak super!

Autobus mě vyklopil sice u podchodu. co vedl k vlakovému nádraží, ale než jsem se dopajdala celá zkřehlá a promrzlá s holema k zastávce tramvaje, měla jsem pocit, že mě vysadil někde v polích za městem a já se belhám už několik kilometrů. A to jsem měla vybírat hračku pro vnuka a ještě jít do knihovny. To teda ani náhodou, hračkářství počká a ani knihovna mi neuteče, má otevřeno i v sobotu.  Jako první mi jela tramvaj, co jezdí rovnou ke Kristýně. Sice jsem dorazila o půldruhé hodiny později, než bylo v plánu, ale zabalila jsem se do kožešinové deky, dala si horký čaj s rumem a za chvíli jsem začala roztávat.
Poté byl společný oběd a už se jelo pro malou do školky a pak do Bělkovic. Kdysi jsme tam jezdívali s dětma pravidelně, ale naposledy jsem tam byla snad před patnácti lety. Čím výš jsme byli, tím víc přibývalo sněhu, ale počasí bylo neskutečně příjemné. Na nebi jen pár oblaků a skoro pořád svítilo slunce. Příroda kolem byla nepopsatelně krásná a i můj mobil byl natolik okouzlen, že dělal ostré fotky.

Pramen byl už jiný, než si pamatuju před lety, tryskal z rozpuklého kamene a ne jenom z uchrchlaného kohoutku jako dřív.

 Cestu, kudy železitá voda vtékala do potoka byla zabarvená sytě rezavou barvou.

Ze strany, zboku, za pramenem byl schovaný kohoutek, ze kterého se dalo čepovat rychleji, než kdyby se zachytával z kamenného korýtka.

 Bylo tam tak krásně, že mě veškerá špatná nálada z dlouhého cestování přešla.
A pak v Bohuňovicích bylo taky parádně. Hodina a půl strávená střídavě v páře a ve vířivce, byla nesmírně příjemná a uvolňující. Dokonce i Nikolka byla roztomilá a nevztekala se.

Po cestě zpátky krátká zastávka v obchodě, pro víno a suroviny na jednohubky, plus nějaké zobání.
 Hned po příjezdu se stavila Káča, pojedla polovinu jednohubek a skoro celý čas její návštěvy strávily s Kristýnou na balkoně-s cigaretou a kávou.
 Když jsme dali nakonec Nikolku spát, byla jsem tak vyřízená, že jsem nezvládala ani základní konverzaci. Krátce po deváté hodině jsem usnula- zatímco mi Kristýna povídala, jaké rodinné problémy jí Káča vylíčila.Vlastně jsem o nic jsem nepřišla, protože několik minut po půlnoci volal zeťák, aby mi pověděl zhruba totéž a vylil si srdíčko. Pak až do rána mi v pravidelných intervalech volal a psal sms, stále na to samé téma, prokládané omluvami, že mě asi budí a omlouvá se. (samozřejmě, že mě napadlo, že být tchýně- megera a semetrika,které se zeťák vyhýbá jak může,  má své nepopiratelné výhody)
 Kolem páté se vzbudila i Kristýna a přišla se mě zeptat, s kým to pořád mluvím. Tak už jsem nespala.

  Posnídaly jsme i s malou Nikčou, ještě jsem počkala, než Kristýna vyvenčí fenku a pak honem- směr centrum města, knihovna a hračkářství.

Už dlouho jsem nejela v Olomouci městskou dopravou o víkendu po ránu. Vůbec jsem nevěděla, že se změnily trasy tramvají, že o víkendech se přímým spojem ke knihovně nedostanu- protože jede jen část své trasy. Nakonec jsem se vrátila skoro po třech hodinách, opět zmrzlá, protože dobrou polovinu času jsem strávila čekáním na zastávkách. Pozdním příchodem se posunul čas, kdy jsme dojeli k prvorozené, popřát malýmu Robišovi k šestým narozeninám. Posunul se i oběd a Nikolka odmítla spát- plná vzrušení, že půjde na karneval " za bedušku". To už bylo jasný, že to nedopadne dobře.
 Karneval měl být původně asi jen pro děti ze školky, ale nakonec byl pro všechny, kdo viděl plakát a přišel. Což podle mě byla chyba. Tělocvična narvaná dětmi od 2 do 15 let, k tomu naplánované soutěže, hry, předváděčka bojových umění, tanec a tombola- a to vše vtěsnat do dvou hodin, to bylo nereálné. Už na začátku začala unavená a ospalá Nikolka plakat, vyděšená z ohlušující hudby a z davů lidí. Pak našla kamarádku ze školky,které se držela jak klíště až do konce. A když se jí kámoška ztratila, chytila za ruku kteroukoliv holčičku ve stejném kostýmu. (princezna Elza je letos velkým hitem!)
Křídýlka, respektive krovky se ukázaly jako nepromyšlené a odložila je skoro hned. No- do příštího karnevalu, co bude u nás, se maska musí vylepšit. Takhle nemám ani žádnou pořádnou fotku.

                                 Osamělá beruška bez krovek hledá svou Elzu. A že jich tam bylo!

Plánovaný velký nákup se nekonal a rovnou z karnevalu se jelo k nám domů.
Tam bylo veselo. Můj milý spolu se zeťákem  probírali manželské problémy- a samozřejmě u rumu.

Celou neděli jsem se z pobytu v Olomouci léčila.
 A od pondělka tu máme na celý týden nemocnou Nikču, která na karnevalu chytila chřipkový bacil.

To byl teda víkend-jak se lidově říká- pokakaným nahoru!

"Není na to už trochu pozdě?"

- zeptal se mě můj milý, zatímco zamračeně prohlížel mou nejnovější dekoraci na stole.
 "A já jsem byl tak rád, že jsou vánoce za náma..." dodal smutně.
"Ale tohle není vánoční, ale zimní dekorace, to je rozdíl!" vysvětlila jsem.

Náhodou jsem během úklidu našla poklad. Sáček s dvaceti diamanty!
Pravda, nejsou to originální kameny, pravé, s výbrusem, nýbrž plastové- ale netřpytí se o nic méně.

Koupila jsem je někdy v půlce prosince (ve veliké slevě samozřejmě!) a plánovala jsem, že je jako dekoraci poházím po ubruse u Štědrovečerní večeře. Doma jsem je pak schovala a to tak kvalitně, že jsem na ně totálně zapomněla. No jo- sejde z očí, sejde z mysli...
 Teď, když jsem je objevila- to je mám zase hned schovat?
Venku bylo pošmourno, šedivo a zima. Jaro v nedohlednu, na jásavé barvy dekorací je ještě brzo. Tak jsem popřemýšlela, vyzkoušela několik kombinací a výsledek je takový:

Na skleněném talíři tři černé svícínky, ozdobené čtverečky zrcátek a kolem dokola "diamanty". Napřed se mi třpytivá výzdoba líbila, ale zůstával pocit, že NÉCO chybí. Pocit přetrval, ale nápad, co doplnit-ten nepřišel

Protože můj milý se stále mračil na tu "vánoční výzdobu", raději jsem v pokoji spáchala pro změnu jarní koutek. 

Plechový květináč s růžovým hyacintem před šedou stěnou vypadal dobře, k němu ladil i plechový domeček na svíčku, co jsem našla pod stromečkem. Koukám, koukám- a taky by to ještě NÉCO chtělo. Tentokrát se nápad dostavil. Z hlubin paměti se vynořila vzpomínka, jak někdy asi před deseti lety jsem malovala růžové hyacinty se žlutýma maceškama. Obrázek zůstal ve složce a vím přesně kde. Prázdný rámeček mám naštěstí jeden volný- tak rychle to zkompletovat, umístit a nafotit.

Ano-teď jsem s tím spokojená. 

 A co u vás doma- už vítáte jaro?

Pomůže mi někdo najít ztracený blog?

Před časem  můj synek čistil počítač. Poradil mi, ať si uložím  všechny fotky na flešku, nebo bych o ně mohla přijít.
Počítač byl vyčištěn dočista dočista, jede jak drak- ale zmizely mi nějaké složky-které údajně měly zůstat. No co, najdu je jinde a založím složky nové.

 Co mě nejvíc nakrklo-bylo, že zmizela i lišta, kde mám odkazy na blogy, co pravidelně pročítám. I ty jsem po dvou měsících nakonec zkompletovala, dokonce jsem našla i řadu nových, zajímavých.
Ale jeden blog chybí a na jeho autora, ani název si nedokážu vzpomenout. Samozřejmě ani na to, na kterém blogu jsem našla na něj odkaz.

Byl to fotograf. Každý den přidal novou fotku s kratinkým textem, nebo spíš s veršem.
Fotil převážně domy, něčím zajímavé, převážně už dost staré, nebo i vyloženě rozpadající se ruiny. Fotky byly zajímavé a měly úžasný náboj.

Chybí mi každodenní kochání se pohledem na krásu,kterou mi svými fotkami zprostředkovával.

Nezná ho někdo z vás?
 Pomůžete mi ho najít?

Já už jsem v koncích...

Mělo by smysl se rozčilovat?

Byly letní prázdniny a já se po dlouhých letech přihlásila do knihovny v Olomouci.
 Mé zkušenosti z knihoven před lety byly takové- že se knihovnice nově zaregistrovanému věnuje, vysvětlí jak jsou rozdělené oddělení, kde jsou jaké knihy a jak jsou řazeny, kde najdu novinky, poinformuje o termínech vracení a o všem dalším, co knihovna nabízí, vypíše průkazku a můžu si jít vybírat četbu.
   Tentokrát to bylo jiné. Po uvedení svých nacionále jsem se dozvěděla pouze, co všechno musím, co nesmím a jaké pokuty mi můžou být uloženy- a nazdar! Průkazku dostanete za měsíc. A poplatek na rok půjčování byl o třetinu vyšší, než platí třeba kámoška v Praze.

 No co už... Knihovna je na dostupném místě- hned u zastávky tramvají, je v nádherné historické budově. Je tu čisto, prostory jsou velké a vzdušné. Interiéry jsou doslova vymazlené, moderní. No a když něco nebudu vědět, tak co, hubu mám sebou, není problém jít k pultíku a zeptat se. Já si to časem všechno pozjišťuju, jak to tady funguje.

První se podívám,jestli nevyšla nějaká novinka od Dicka Francise! Našla jsem regál s písmenem F....a nic! Ani jediná. Snad to nemají řazený podle křestních jmen? Pro jistotu jsem mrkla pod D- ale samozřejmě taky nic. Jdu k pultu se zeptat- ale přede mnou stojí dva, co už mají vybrané knihy. Stojím, čekám. Obě knihovnice spolu probírají osobní věci a pomaličku načítají půjčované knihy. Když se konečně dostanu na řadu- paní koukne, že si nenesu žádnou literaturu, otočí se a mizí někde v hlubinách budovy. Oběhnu pult k té druhé- ale tam zase řada čtenářů. Nakonec jsem se raději zeptala jedné paní, co si vybírala knihy. Poslala mě na opačný konec knihovny, o pět místností dál, kde jsou detektivky. Zvláštní, přesně si vzpomínám, že mi při úvodním kázání bylo řečeno (s mávnutím ruky dotyčným směrem)  "Tam jsou audioknihy."  Byly tam, to jo.....a taky detektivky.

   Objevila jsem počítače, tím se mi hledání usnadnilo.
 Měla jsem poznačené, že chci knížku: Tilda Půvabné domácí šití.  V počítači bylo uvedené, že kniha je k dispozici, ale v dětském oddělení. (????). Vystála jsem zase u pultu řadu, abych si zjistila možnost půjčování. "Dětě si o patro výš. Jo, průkazka vám tam platí taky- panebože, proč by neplatila???"
Budova je krásná, vysoké stropy a schodiště kouzelné, točité a schodů z patra do patra je neúrekom!. Ještě že pro belhavce jako já, jsou tu naštěstí výtahy.
Dětské oddělení bylo doslova kouzelné. Výzdoba, lavičky i polštáře k povalování, výzdoba, no všechno bylo úžasné. A dokonce paní za pultíkem ochotná a usměvavá! Viděla mé hole, tak pro knihu doběhla sama a ještě mi podržela dveře.
První vypůjčení jsem teda zvládla. Zmiňovaná knížka byla plná tak inspirujících nápadů, že jsem půjčovní lhůtu prodloužila a pak ještě jednou. Ostatní knihy přečtené, vrácené, dávno půjčené další a Půvabné šití pořád doma. A pak přišla zlá sms, že jsem ve skluzu. A ať naklušu zaplatit pokutu. HNED!!!
 Aj aj aj, doufám, že mě paní knihovnice nezbičuje hned ve dveřích!

"Zaplatíte nám 30,- korun pokutu a v dětském oddělení 5,- korun!"
Vyjela jsem o poschodí výš, vrátit dotyčné čtení, pětikačku v dlani- a ono bylo zavřeno. "Dětské oddělení otevřeno od 12:00"-bylo psáno na dveřích.
Vrátila jsem se zpět, mezi dospělé a nahlásila problém.
     "Copak nevíte, že děcka mají otevřený jenom odpoledne??!!"
 "Nevím. Když jsem tam byla minule, bylo dopoledne a měli otevřeno."
      "No jo- ale to asi byly prázdniny- né?!"
  "Ano, to byly prázdniny, máte pravdu. A mohla bych teda tu knížku nechat tady u vás?" (mezitím jsem si totiž všimla, že knihovnice běžně rotují mezi patry a neustále spolu něco řeší)
Následovalo dlouhé mlčení, pak několik srceryvných povzdechů, dlouhý, výmluvný pohled směrem ke kolegyni a pak rezignované" "Tak mi to teda dejte. Ale tu pokutu musíte zaplatit přímo tam. A co nejdřív!"
    "No, s tím bude kapku problém. Od nás z vesnice je spojení jen dopoledne. A poslední autobus k nám odjíždí z Olomouce o půl dvanácté. Já se do Olomouce odpoledne prostě nedostanu.Nemohla bych těch pět korun nechat tady u vás?"
Trochu jsem kecala. Můžu sednout na kolo a jet do vedlejší vesnice na vlak. Ale s hůlkama položenýma na řidítkách se jezdí hodně blbě, protože pak řídím jen dvěma prsty. A ještě mám v dlaních křeče. I to by se dalo vydržet, kdyby to jinak nešlo. Co jsem nechápala bylo, proč knihovnice může při jedné ze svých pochůzek vzít o poschodí výš knížku, ale už ne pětikačku? Kdyby šlo o nějakou větší sumu, pak by se to dalo pochopit, ale takhle?
    "Ne, to by nešlo. Tak přijeďte v sobotu, to je otevřený i dopoledne."
" Ale o víkendech od nás nejezdí vůbec nic..."

Paní zrudla ve tváři a pak po mě štěkla-"TAK SI NEMÁTE NIC PUJČOVAT!!!     A odešla.

Po nějaké době se mi podařilo být v Olomouci v odpoledních hodinách (Kristýna mě vezla domů autem) a tak jsem v oddělení pro děti s velkýma omluvama zaplatila pokutu. Paní se smála, že se nic neděje, hlavní je, že kniha se vrátila.

A tak běžel čas, moje návštěvy v knihovně probíhaly v klidu a lebedila jsem si, jaký obrovský výběr knih mají.
Teď onehdy jsem zase byla na otočku v Olomouci a potřebovala jsem toho vyřídit víc- a vůbec jsem nestíhala.  Tak co- v knihovně jen vrátím knihy a půjčím si jindy.
Ten den bylo plno sněhové břečky, můj zimní kabát je neskutečně těžký, v batohu na zádech jsem měla naložený menší nákup a vůbec mi nebylo dobře. V nohách takové křeče, že jsem úpěla při každém kroku. Ale co, když tam nebude řada a neujede mi hned tramvaj, ještě ten autobus domů stihnu. Naštěstí jede výtah hned z průjezdu a nemusím do zvýšeného přízemí, ušetřím tím pěkných pár schodů!
Vystoupila jsem v prvním pochodí a hned za dveřmi jsem narazila na tu věčně nenaladěnou knihovnici. "Dobrý den..." říkám
"Musíte si odložit v přízemí v šatně!"
Nadechla jsem se, že vysvětlím, že jdu knihy jen vrátit. Že vůbec nebudu vcházet do prostor mezi regály. Že strašně spěchám, jinak se nedostanu domů. Ale paní knihovnice stála přede mnou, bráníc posvátné prostory svým tělem a z očí jí sršely blesky. Neměla jsem sílu se dohadovat. Vycouvala jsem zpátky do výtahu a sjela do přízemí. Dveře se otevřely-ale vyjít se nedalo-ve výklenku stál rozložitý muž, něco studoval v mobilu a nevnímal svět kolem sebe."S dovolením, můžu projít?" Chvíli trvalo, než na mě zaostřil a pochopil, co po něm chci. Ustoupil bokem a já se doberličkovala do šatny. Tam byla zase fronta. No co, jsou tu skříňky, tak nacpu kabát do skříňky a je to hned. Třeba ten autobus ještě stihnu. Vrátila jsem se k výtahu- a ve výklenku dveří pořád stál onen urostlý pán a celý vstup ucpal vlastním tělem. A byl nadále zabraný do mobilu. "S dovolením, já bych prošla..."
V oddělení pro dospělé bylo u pultu tolik lidí, že jsem se vzdala myšlenky na to, že bych jela domů, jak jsem chtěla původně. Budu muset poprosit Káču, nebo Kristýnu, aby mě vzaly autem. No jo, to bude nejlepší. Aspoň můžeme po cestě udělat nákup. Super. A nemusím spěchat! Hned jsem měla lepší náladu. A když už teda jsem tady, tak už si rovnou něco vypůjčím.
V klidu se můžu posadit a prolistovat novinky, mrknout do počítače, jestli mají další knihy, co bych ráda přečetla... Věděla jsem, že domů pojedu až odpoledne a že mám několik hodin času. Jediné, co mi nedopřálo klid, bylo náhlé nutkání (volání přírody). Vystála jsem poslušně řadu u pultu. "Mohla bych prosím dostat klíč od záchodu?"  " Nemohla! Tady je to jen pro invalidy. Běžte si dolů do přízemí, paní šatnářka vám dá klíč. Ale knihy nechte tady!"
Sjedu výtahem do přízemí- a bylo to jako časová smyčka. Dveře ucpané mužem, zírajícím do mobilu. "S dovolením, můžu projít?" Ufffff, to mi to už začíná být trapný, jak ho pořád obtěžuju.
 Dobelhám se k šatně." Dobrý den. Můžete mi prosím dát klíč od záchodu?"
" Nemůžu! (následovala dramatická pauza) A příště se mě neptejte a vemte si ho tady sama!" napřáhla ruku a ukázala  ... -na prázdný hřebík, zatlučený do obložení zdi.
 Obě dvě jsme chvíli zíraly na prázdný hřebík- až pak dodala: "Vidíte - není tam! Tak je asi obsazeno. Tak si počkejte!"
Samozřejmě, že když jsem chtěla (po vykonání potřebného) nastoupit do výtahu, vytrvale tam stál muž s mobilem.
Pak už to šlo rychle. "Mohla bych projít? Děkuji"
Výtahem nahoru, vzít knihy, výtahem dolů, "S dovolením, já bych prošla..." vyzvednout v šatně kabát- a už bylo u výtahových dveří prázdno.

U tramvajové zastávky jsem se otočila a přečetla si transparent, zdobící balkon knihovny.

                                                   Nejlepší městská knihovna roku 2015

Jestli se posuzoval jen interiér a množství čtiva, pak souhlasím. Ale jinak, v nejlepší knihovně bych si představovala personál trochu ....no, řekla bych- vlídnější.

Po cestě domů jsem sama sobě domlouvala: Nerozčiluj se a buď ráda, že to je nejlepší knihovna. Být to nejhorší, podělala by ses někde na schodech.!