úterý 21. dubna 2015

Kam pojedeš na dovolenou? Do Velkých Losin?

Touhle otázkou mě několik zasvěcených bližních škádlí už sedm let! A Saša mě pobízí, abych se s historkou podělila na blogu. Říká mi:"Prdni tam celej mail, jak jsi mi to tehdy po návratu popisovala a máš to!" Tak teda jo...
Věřím, že pokud nejmenovaný penzion dosud funguje, všechno tam už klape a že my jsme prostě jen měli smůlu. Jak se říká, ve špatnou dobu, na špatným místě.
Bylo parné léto, roku 2008 a já s bývalým manželem vyrazila na třídenní pobyt v lázeňském městečku Velké Losiny. Doma jsme nechali šest dětí ( z toho 4 dospělé a ty dva nezletilce hlídala babička) a dva psy. Byla to po 25 letech manželství naše první dovolená, kde jsme byli sami dva.
Na netu jsme tedy vybrali příjemný penzion s nadějí, že si dopřejem klidný pobyt a odreagujem se od každodenního domácího kolotoče.
 A dál už tedy jen výňatky s emailu...
- Do penzionu jsme plni radostného očekávání přijeli něco po třetí odpoledne. Za pultem recepce postávala dvojice neskutečně krásných mladých lidí, které jsme si pracovně pojmenovali jako Barbie a Ken. "Co si budete přát?" zeptala se Barbie. Říkám, že se chceme ubytovat. "No a máte vůbec rezervaci?" " Samozřejmě. Už dva měsíce. A předevčírem jsem ji potvrzovala." "Aha....ale já vás tady nemám napsané....takže bohužel!" Ken se naklonil přes Barbiino rameno a šeptem upozornil, že se dívá na stránku,kde je srpen a on je zatím červenec  ... Slečna zalistovala a pak radostně vykřikla- "Opravdu tady máte rezervaci!"- ale pak oznámila, že nás stejně ubytovat nemůže. Polský zájezd, který ten den odjížděl- měl zdržení a stále jsou ubytovaní... Ale kdyby jsme si na hodinku sedli do restaurace, bude pokoj připravený. Protože nenabídla, že by to bylo na účet podniku, tak jsme raději odešli do centra, posedět v zahradní hospůdce, kterou jsme po cestě míjeli.Vnitřně jsme už byli naladění na rekreační notu a v tu chvíli nás nic nemohlo rozházet. Poseděli jsme pod stromem, před sebou  chlazenou, čerstvě natočenou Holbu, k tomu klobásky, ještě teplé z udírny, čerstvý chleba- a blaženě jsme relaxovali a užívali si klid.  Taková paráda- bez dětí a bez psů!!!



 Po dvou hodinách jsme byli zpátky v penzionu. Slečna Barbie se zářivě usmála a zeptala se: "Co si budete přát?" To už jsem poněkud znervozněla, protože při předchozí návštěvě mě stihla zkasírovat. Připoměla jsem jí, že stále čekáme na ubytování a jestlipak už můžeme jít na pokoj? Barbie notnou chvíli mlčky stála, přemýšlela a mávala  půlmetrovýma řasama. Pak rozhodila ruce v bezradném gestu, zaševelila něco o informačním šumu a  zmizela v hloubi domu. Po několika minutách se zase objevila, beze slova vzala z háčku na zdi klíče, otevřela dveře skříně a vešla dovnitř. ( že by  Narnie? ) Za dveřmi bylo vidět točité schodiště, takže jsme to pochopili tak, že ji máme následovat. Popadli jsme kufry a vyšplhali se skrz skříň do patra. Tam jsme prošli něčím, co jsme nazvali Zemanovou chodbou-protože díky prudkému sklonu střechy se tam dalo chodit pouze s uchem, přitisknutým k rameni. 




V půlce chodby bylo kouzelné zátiší s ratanovou sedačkou, okamžitě jsem si představovala, jak tam sedím a popíjím ranní kávu. Až později jsme zjistili, že díky sklonu střechy se na ní dalo sedět pouze v embryonální pozici. Ale to už nás mávala slečna Barbie u otevřených dveří do pokoje.  Byl to hezký pokojíček, naštěstí už bez poláků, ale opět jsme měli smůlu, protože v něm právě řádila s hadrama a lahvema chemikálií zvláštní, trochu strašidelná paní. Vsadila bych poslední boty, že její předky upaloval pan Jindřich František Boblig  na hranici. Věřím tomu, že její rodina se určitě aktivně účastnila ve slavných losinských procesech. (popravdě, myslím, že tam celou dobu žila někde v ústraní až dodnes)  Paní od úklidu nás okamžitě vyhnala z pokoje ven, že ještě musí vyluxovat, tak ať si počkáme. Myšlenka na to, jak potáhneme zpátky po schodech a skrze skříň kufry (jejich množství a velikost-to je na samostatnou kapitolu) mě donutila sebrat odvahu,na drzo vejít, zavazadla naházet na postel, aby nepřekážely při luxování- a rychle utéct. Fofrem jsme seběhli dolů a ven na zahradu,kde jsme sedli na houpací lavičku u okrasného jezírka a relaxovali.





 Bylo parno a dusno, my byli zpocení a zaprášení a ze všeho nejvíc toužili po sprše.Po půlhodině houpání jsme udělali další pokus. Slečně na recepci jsem řekla o  klíče dřív, než se stihla zeptat, co si budeme přát a hurá nahoru!
V pokojíčku bylo uklizeno, ale hned po příchodu jsme začali plakat. Možná to bylo tím, že nás strašidelná paní proklela, a nebo možná taky tím, že místo vody při úklidu používala neředěné Savo. Pokojíček byl kouzelný....a malinký, jak pro panenky- a ne dva urostlé hanáky. Ale co už...







Na postelích jsme měli poskládané krásné, vínově červené ručníky, ale uprostřed každého z nich byla díra zvíci mexického dolaru. Detaily jsem neřešila, popadla jsem ručník a spěchala do sprchy. Rychle, ať ze sebe smyju prach a pot- protože toho dne bylo extrémní vedro.
Neřešila jsem černou, bující plíseň na zdi, ani to, že tekutého mýdla v zásobníku nad umyvadlem byl slabý centimetr ode dna. Až když jsem bosýma nohama došlápla na předložku před sprchou, začvachtalo to a mezi prsty mi zabublalo Savo-to už jsem se naštvala. Ale co- hlavně že jsem ve sprše! A pak šok!  Ta hrůza, co tekla z kohoutku- tak to bylo snad přímo z arktických ledovců, to se nedalo! Tohle by mi mohlo zastavit srdce. 
 No nic, tak rychle na sebe hodit šaty a už jsem pádila skrz Zemanovu chodbu, po schodišti dolů a skrze skříň na recepci. Tam nikdo. Barbie jsem našla u baru, švitořit s kuchařem. Slečnu jsem svým dotazem (-jestli prodávají mýdlo) totálně rozhodila. Dlouze přemýšlela, vraštila půvabné čelo, mrskala řasama- ale nakonec přece jen odpověděla. "Tak... no... to teda ne-e."  
" Dobře. A ještě jeden dotaz-jaká finta se u vás používá na to, aby ve sprše tekla teplá voda?" 
 Tentokrát jsem se dočkala odpovědi okamžitě (asi to měla natrénovaný, zřejmě jsem nebyla první, kdo se ptal) " Nepoužívá se žádná finta, prostě nefunguje kotel Ale už jsem volala majitelovi a on se na to přijede podívat!" Raději jsem se už neptala, jestli se pan majitel přijede pouze podívat, nebo kotel rovnou zprovozní, tohle by mohla být otázka příliš složitá a raději jsem šla jsem zpátky na pokoj. Se zaťatými zuby jsme se opláchli, převlékli a vyrazili na procházku po Losinách.
Po cestě jsme se skvěle navečeřeli v jedné z mnoha restaurací, což nás dobře naladilo- a vrátili se do našeho penzionu s vidinou teplé sprchy a měkké postele. Leč chyba lávky, z kohoutku vytrvale proudily tekuté ledovce. Tak jsme pustili televizi- a za chvíli vyčerpáním usnuli...

 Pokračování příště.

2 komentáře:

  1. Marcelo, ani teď po tolika letech to není moc k smíchu. Párkrát jsme taky zažili s mužem docela nepříjemné chvilky v některých penzionech. Ale musím říct, že nás to zase na druhou stranu naučilo nedat si nic líbit a hodně rázně řešit. Já jsem hodně mírný člověk, ale když se naštvu tak i zvýším hlas :o)))). Těším se na pokračování...
    Ála

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mě to bylo k smíchu vlastně i tehdy, nebrala jsem to moc tragicky.

      Vymazat