Kdo by vyhrál soutěž o největší překvapení?

V sobotu se u nás ukázali mladí z Prostějova i s Peťou a s Julinkou a hned se hrnuli na terasu, kde můj milý zrovna pokuřoval.

"Mamčo, pojď se mnou za Jarou, musíme vám něco říct." řekla Zuzča vážným hlasem.

Ten vážný tón mě znejistil. Proboha, co se stalo? Určitě se nerozcházejí, vždyť spolu žijí už šest let a mají spolu dvě děti. Že by další přírůstek do rodiny? To ne, dušovali se, že druhým dítětem mají splněnou kvótu a víc už ne. Proboha, oni se budou stěhovat! Určitě se zase budou stěhovat! Ještě nemám vrácené všechny bedny a přepravky, co jsem půjčovala Kristýně na stěhování a už je to tu zase...No to bude něco....určitě si zase vybrali bydlení pod střechou ve čtvrtým patře bez výtahu,jak mají zvykem! (až mnohem později mi došlo, že jsem ani nepomyslela na nějakou zlou nemoc.)

Vyjdu na terase, sednu si a Zuzča postrčí juniora, který žmoulá v ruce kartičku směrem ke mě. "Běž Peťo a dej to babičce!" Mládeneček první zamířil k oblíbenějšímu dědečkovi, odkud byl s obvyklou poznámkou- Nemám  brejle!- přesunutý ke mě.

Podívám se, co mi to podává- a spadla mi čelist.

Byla to polaroidová fotka celé jejich rodiny...

Tak už se nám vdala i druhá dcera, ale tentokrát utajeně.

Kolikrát jsme se o tom bavili, že nejlepší by byla malá svatba, až se jednou budou brát, jen rodiče a svědci. Máme všichni v živé paměti ty nekončící stresy, spojené s Káčinou svatbou. Pojali to velkolepě a velkoryse a pak sami uznali, že mohli ušetřit peníze, nervy, čas...a že se nedá zavděčit všem.

Ale že se nakonec vezmou úplně sami, jen s dvěma svědky a fotografkou (+ vlastními potomky), to jsem nečekala.
Zuzana se přiznala, že celé dva měsíce, co vyřizovali potřebné záležitosti, tak byla v pohodě, ale až poslední tři dny dostala strach, jestli mě to neurazí, jestli se nebudu zlobit...

Ale moje první reakce byla- Tak to gratulujeme! To jste udělali  moc dobře.

Samozřejmě, že bych se chtěla účastnit svatebních příprav, že bych chtěla dceři pomoct... ale rozhodli se takto a já to respektuju. A lakomí hanáci v mých genech- ti vyloženě jásali nad ušetřenými penězi.

A navíc, já mám ještě čtyři svobodné potomky, takže určitě si nějakou svatbu ještě užiju, ale smutná by se mohla cítit druhá babička. Dcera se jí asi vdávat nebude a syn se oženil tajně....

Ale to není důležité. Hlavní je, že si svatbu užili a byli spokojení ženich s nevěstou.


Ale překvapení to teda bylo, to vám povím!

A to už další vážení nebude?- aneb pupková výzva

Přiznávám, že minulé převážení jsem totálně zasklila.

Dnes je  na řadě další kontrola případného úbytku.

Skoro jsem měla strach podívat se na výsledek, ale překvapivě dobrý-  mínus dalších 1,8 kg.
Takže pokračuju plynule asi tak půl kila týdně.

Za mě dobrý. A co vy ostatní?

Jak to dopadne, když si dělám plány?

Dům je pavouků s dlouhýma tenkýma nohama.
Sprchový kout je samý vodní kámen.
Nahromadila se mi slušná hromada šatstva, které musím upravit a opravit na šicím strojí.
Nehorázně se mi nakupilo prádlo na žehlení.
Květinový záhon zvolna mizí pod plevelem.
Pokoj pro hosty vypadá jako po bombardování.
Schody jsou už taky hezky flekaté od toho, jak synek nosí do pokoje nápoje.

Takže hezky jedno po druhým, ať můžu příští týden odjet s klidným svědomím na chatu.

Koupelna se skví čistotou a třpytí se oslnivým leskem.
Pavouci vyhnaní, pavučiny zlikvidované a podlaha v obou poschodích, včetně schodiště čistá, že by se z ní dalo jíst.
 Jeden večer u šicího stroje a nejakutnější opravy jsou hotové ( a ještě navíc, jen tak pro radost dva košíčky z ustřižených nohavic od riflí)

Teď už si jen sednout do křesla k televizi, narovnat bolavý záda- a zítra můžu pokračovat...

Sotva dosednu, zvoní mobil. Telefonát z Olomouce- moje prvorozená Pavlína kolabuje, zvrací, musí do nemocnice a Kristýna mi veze vnuka. Tatínka sice mají, ale ten dělá na turnusy a přijede až v pátek.
Mám vnoučka Robiška ráda, ale protože je autista, je to s ním hodně náročné. Úlevou pro všechny je, že postižení je jen lehčí a co začal chodit do speciální školky, dělá veliké pokroky. Ale i tak jsou problémy s příjmem potravy a domluva je možná jen částečně, protože špatně mluví.
 No co, nějak to zvládnem, hlavně aby Pavlína byla v pořádku. Už deset let se léčí na psychiatrii, užívá kvanta léků, které jí na jednu stranu pomáhají, ale určitě mají i špatný vliv na játra a kdoví co ještě.

Tak fofrem nachystat v ložnici spaní pro nového nocležníka- a už přijíždí. V slzách, nemluví, nechce jíst, nechce pít, nekomunikuje. Sebou má dvě igelitky oblečení,které mu v rychlosti nabalila Káča, která to všechno organizuje (jaké štěstí, že čtyři z mých dcer bydlí v Olomouci,  poměrně blízko od sebe- a hlavně udržují vzájemný kontakt).  Přivezené oblečení letí kompletně všechno do pračky, protože je poznat, že se u nich doma kouří a díky dešťům v poslední době se prádlo suší na radiátoru.
  A sotva malý Robík konečně před půlnocí usíná, zase telefon. Pavlínu vyšetřili, nic jí nenašli a propouští ji do domácí péče. Protože pořád zvrací- zřejmě  z toho jak po jednom z pádů na zem bouchla hlavou o stůl, není dobré, aby byla doma sama.
Samozřejmě ji přivez k nám, postarám se o ni!

Všechny plány jdou stranou. Vařím, peču, bavíme se, povídáme si, učíme se básničky. Pavlína se rychle vzpamatovala a užívá si, že se zase někdo stará o ni. Robišek je rád, že má maminku u sebe a celé dny je veselý, hraje si na písku, kopou si s dědou balonem, pomáhá mi stříhat keř zimostrázu a plet záhon, začíná normálně jíst, směje se.
Plánujeme, že přijede na půl dne Zuzana s dětma. Má být konečně teplo, tak napustíme dětem bazének, ať se vyřádí. Navečer rozděláme oheň a něco ugrilujem.

Pak si ale Pavlína vzpomene, že je objednaná k lékaři. No nic, změna plánů. Uděláme okružní jízdu. Hned po ránu pojedem autobusem do Prostějova. Tam se stavíme u Zuzany, kde si děti pohrají, potom vlakem do Olomouce. Doma si aspoň vyvětrá, vezme si nějaké věci na převlečení, vyřídí si co potřebuje a odpoledne zpátky zase vlakem. Můj milý na nás bude čekat s autem na nádraží (je to ve vedlejší vesnici) a doma pak roztopíme na zahradě krb. A další den večer je oba zavezeme do Olomouce, kde už na oba bude čekat tatínek.

 Sedíme na terase, probíráme detaily plánu na další den,  Robiš běhá po zahradě a hraje si. Když se jednu chvíli přikutálí míč pod stůl. Rozmáchnu nohou, že ho kopnu zpátky na zahradu- a nedojde mi, že skládací stůl má kousek nad zemí šprušli. Rána, výkřik a krev....sposta krve. Nehet na palci mám kompletně utržený, houpe se jen na kousku kůže.
Přimáčknu ho zpátky a trvám na tom, že tam zůstane, než se mi to pod ním začne hojit. Můj milý mi palec ovázal a krvácení za chvíli ustalo. V palci škube a já se děsím, jaká bude noc.

Bolest mě probudila velmi časně, ale stačíl jeden brufen a dá se to vydržet.
Veškeré plány se musí zase překopat a vymyslet jinak. No co už....

Za týden máme jet na prodloužený víkend na půjčenou chatu. Počítám, že chodit už budu normálně (zatím došlapuju jen na patu) , ale s koupáním to vidím bledě. Ale co, třeba ani nebude teplo.
Nač si dělat plány, když nakonec to všechno může být úplně jinak.
No ne?

Takhle máme vnímat současné dění ve světě?

                                                         Ne, s tímto postojem nesouhlasím!

Vmáčknu celý týden do jednoho příspěvku?

 Můj milý si vzal týden dovolené a díky státním svátkům ještě dva dny uspořil na později.

Neplánoval žádnou exotiku, ale jen trochu odpočinku a něco málo dodělávek na údržbě domu.
Týden skončil, můj milý je opět v práci a já rekapituluju uplynulé dny.

Začalo se tím nejtěžším. Namíchat beton, vynést ho do patra, v pokoji pro hosty vyšplhat po žebříku do střešního okna, z něj se vysoukat na plechovou střechu, přejít na prastarou střechu z tašek a betonem přilepit uvolněné hřebenáče. Protože toho bylo potřeba víc, než se čekalo, tak stejnou cestu s kbelíkem betonu opakovat celkem 3x za sebou. Při teplotě nad třicítkou to byl úctyhodný výkon, to vám povím.
Když už se míchal beton, vyprosila jsem si ho ho trochu a spáchala jsem první pokus o výrobu misky. Můj milý mě sice strašil, že pokud chybí armatura, tak to nebude držet tvar, ale výsledek dopadl tak, jak jsem čekala. Po proschnutí a vyklopení se vyloupla syrově drsná miska jedna báseň. Zatím jsem ji nechala na terase, doplněnou několika kamínky a vodou, ve které plave kopretina a kvítek oleandru.

Mnohem víc zničující byl další den výlet s vnoučaty na Helfštýn.

 Na zpáteční cestě byla sice zastávka na báječnou zmrzlinu v Oseku nad Bečvou...

...ale po návratu domů stejně někdo odpadnul dřív, než se napil kávy...

Nikolka u nás zůstala ještě další dva dny, takže hned další den přijela na celodenní návštěvu Zuzana s oběma potomky.

Další den  přijeli mladí z Olomouce, Káča s manželem a pánové společně likvidovali starý a vyráběli nový rošt k posteli. Z toho původního zůstala jen hromada lamel...

Další den byl návštěvní. Přijela rodinná přítelkyně, pochlubit se svou desetiměsíční Lilianou...

 a hned po ní dorazila ještě Kristýna se svou kamarádkou, která měla sebou čtyřměsíční Adélku.

A pak všichni odjeli a my konečně zůstali sami!
 Synek se společných a společenských akcí neúčastnil, byl buď s kamarády někde venku, nebo na brigádě vydělával na vytoužené kolo.

A co teda budeme dělat? Milý vysadil dveře na terasu, rozebral je na prvočinitele, pak obrousil a natřel...

Už to potřebovaly jak prase drbání!      

A já se věnovala zahradničení. Bylo potřeba něco udělat s jahodovým záhonem. Staré jahody, které měly už skoro kmeny nemilosrdně vykopat a zasadit nové výhonky...

Přesadit kytky do větších květináčů, rozesadit ty, co zhoustly a nově zasadit zakořeněné oplégry...

Ještě se natřela branka , co je na konci zahrady a zároveň dostala nový výplet. Když už se natíralo, přidala jsem se a přetřela jsem si svou oblíbenou plechovou misku, která po několika nátěrech měděnou barvou měla pořád ošklivé fleky.

A pak? Pak byl konec víkendu.

Moc jsme si neodpočinuli, ale je udělané hodně.

A dovolená? Koncem měsíce pojedeme s mladýma na prodloužený víkend někam na  nějakou chatu, snad do Jeseníků. Tak jsem zvědavá, kde to bude.

Koncem léta bychom rádi na pár dní zase do Litoměřic a taky k Sašce, ale to je ještě daleko.

Byl to dost náročný týden!

No nemám já skvělého chlapa?

Můj milý jel do blízké štěrkovny, kde před časem pracoval. V týdnu k nám totiž přijedou vnoučata a pískoviště jsme měli bez písku. A tak jako správný dědeček s konexemi na správném místě slíbil obstarat stavební materiál na hrady a bábovičky.

Předem mě ale varoval, že do štěrkovny pojede sám! "Já vím, jak dokážeš donekonečna přehrabovat kamínky a vybírat ty nejhezčí. S tebou bych tam byl týden!"
Nemohla jsem to popřít. A vidět obrovské haldy kamínků, to bych šplhala, bořila se do nich, výskala radostí, snášela bych si je na hromádky, přerovnàvala je a vyrážela hledat další a další, až naprostého vysílení.

Tak jo, počkám doma....

Netrvalo dlouho a můj milý byl zpátky. Pískoviště se naplnilo žluťoučkým čistým pískem...

a na mě čekalo překvapení!

Kýbl šutrů, jak to označil můj milý.
Ale jakých? Nádhera!
Napřed deset velikých bílých křemenů do skalky...

 a pod nimi hotový poklad!

Drobné kamínky, tak akorát do květináčů mezi ulity, které sbírám.

Nemohla jsem se od nich odtrhnout. Naštěstí byl oběd uvařený od včerejška, jinak by jsme dnes nejedli.
Nejdřív jsem je propláchla, aby vynikly jejich barvy a struktura a pak jsem je hned musela začít třídit a vybírat ty nejhezčí.

Nakonec jich bylo ještě mnohem víc, než je tady na té fotce, ale už jsou roztříděné...

Radosti jsem si s tím užila víc, jak se šňůrou perel.

A můj milý měl radost, že já mám radost.