pondělí 19. října 2015

Kolik vlastně máte psů? 5. díl

Ben- bílý švýcarský ovčák
(foto pouze ilustrační)



Ben byl prazvláštní pes.

  V době, kdy Bak musel opustit farmu a můj tehdejší manžel, jako hlídač musel mít psa. Šel tehdy do útulku s představou, že si vybere statného, urostlého vlčáka. Leč v nabídce tehdy byly jen neduživí stařečci a nebo drobné fenky.
Požadavek manželova zaměstnavatele byl: velký pes, budící respekt,který má základní výcvik. Tak co teď? V útulku nám doporučili jednoho člověka,který byl ve složité situaci, nemohl se o psa starat, ale nechtěl ho stresovat pobytem v útulku. Člověka jsme kontaktovali a on nás pozval k sobě domů,kde jsme si vyslechli smutný příběh.
  Starší manželé, kteří bydleli na vesnici si pořídili štěně švýcarského ovčáka. Proč ne, doma vždycky měli velkého psa, měli velikou zahradu a rádi chodili na dlouhé vycházky. Jenže pak paní onemocněla a začala rychle ztrácet zrak. Operace nepomohla, bylo potřeba, aby bydleli někde,kde je nemocnice poblíž- a tak domek prodali a odstěhovali se do Olomouce na sídliště- i s Benem.
  Jenže paní chodila nejistě a tak se několikrát stalo, že ji při vycházce povalil na zem. Pak už se bála s Benem chodit sama ven- a manžel býval v práci dlouho do večera... Ben sedával u okna, díval se ven a tiše kvílel. Tak padlo rozhodnutí, že ho prodají. Někomu, koho napřed poznají osobně, aby měli aspoň trošku jistotu, že se bude mít dobře. A než by ho dali do útulku, to ho raději nechají utratit.
S pánem i jeho manželkou jsme si povykládali, vysvětlili jsme jim jak a kde by Ben žil- a brzy poté si ho manžel odvezl.
 Na farmě, když měl vrátný službu mohl běhat dosyta, jinak pospával v kotci.
    A tak roky běžely. Doma jsme měli Falka a Rudlu..... pak nás Falko opustil.
 Starší dcery se odstěhovaly a Martina vzala Rudánka- a v bytě bylo naráz trochu smutno.
Pak jednou přišla Káča s tím, že ve Zverimexu mají v teráriu krásný kotě. A my nemáme žádný zvířátko...a ona by ho strašně moc chtěla.
No- ukecala nás, samozřejmě. Přinesli jsme kotě domů a manžel dostal výsadu vybrat jméno.  Držel černýho prcka na dlani a nahlas přemýšlel. "Jak ti budem  říkat? Tak to teda nevím....ale černej jsi jak šuvix.." Takže kocour byl Šuvix. Vyrostlo z něj mohutný zvíře, naprosto bezproblémový.

A pak bylo několik životních změn- a my se naráz v parném létě stěhovali na sídliště. S plánem, že nebudeme ani moc vybalovat a hned byt prodáme, koupíme domeček na vesnici a zase se přestěhujem. A tam už zůstaneme.... Kocour přijal změny stoicky.
Ale pak i změna u manžela v práci. Farma  ukončila provoz a manžela přesunuli na hlídání jinam. Ale tam pes nemohl být- takže přivedl samozřejmě Bena domů.  A tam byl kocour. Čekala jsem nějaké strašlivé scény, ale nic. Šuvix seděl uprostřed předsíně, nehnutě zíral na Bena- a ten se bál vyjít z pokoje ven. No, ještě, že koupíme domek se zahradou, protože takhle by to dlouho nešlo. Stěhovali jsme se ještě před koncem roku.
Kocour v klidu přijal další změnu a začal chodit na obchůzky okolí. S Benem se spřátelili a nakonec ho naučil, jak otvírat dveře- což bylo neštěstí. Zamykat nešlo, děti pořád ztrácely klíče a tak jsme měli pořád dokořán. Ben začal být divný, nechtěl být vůbec v domě s náma- ale na dvorku (zahrádka k domečku nebyla) taky ne.
 Manžel odešel za hlasem svého srdce a Ben byl stále míň zvladatelný.  Naučil se otvírat branku a po nocích obíhal vesnici. Pak se naučil vyháknout háček na vratech a utíkal i ve dne. Jednou dokonce pokousal pošťačku- a už to nešlo dál.
V tu dobu se u našeho známého stal problém. Porvali se mu dva psi a dost ošklivě. Rocky, ten, co dopadl v bitce  hůř, se uzdravoval pomalu, nechtěl žrát a vypadalo to s ním špatně. Tak přišel nápad. Rocky- kterýho jsem znala od štěněte půjde k nám- já mám čas se mu věnovat a nejsou tady jiní psi, co by ho napadali- a Ben půjde místo něj. Na vesnici, do kotce s výběhem (na který byl na farmě zvyklý) a vypouštěl by se vyběhat na velkou zahradu.
A tak Ben odešel na lepší, kde je dodnes. A bez problémů.

Byl o opravdu prazvláštní pes. Nerad byl s lidmi, nebyl rád,když ho někdo hladil, nebyl vůbec mazlivý. Měl to v životě složitý, já vím.....

Život není fér. K nikomu...

4 komentáře:

  1. Vcera ked som isla do prace, tak vidim po lejaku ze je popadanych vela orechov. Vobec som si nevsimla ze nas vlciak usiel. Len za rohom vidim chvost. Pozriem a to nas pes, lenze svina neposlucha a utekal na druhu stranu k inemu vlciakovi a tam brechali na seba. Chytila som ho za obojok a on so mnou tak trhol, ze som spadla do vody, kluce od auta a orechy vsetko na zem a susedia v okne. Manzel ho potom nejak dotiahol domov. Ja som sadla rychlo do auta a v praci pozeram, vsetko oblecenie poslapane. nohavice, sveter, bunda, na vsetkom labky psa, ako by a po mne prebehol. Ale aj tak ho mam rada. Hoci toho maleho trochu viac. Tym ze u nas vyrastal od mala, asi by som ho nevedela vymenit. Tam kde sme kupovali tohoto psa, bolo vela nebezpecnych psov a jeden kocur a toho sa bali vsetci psy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dokud jsem to nezažila, nevěřila bych. Ale dnes vím, že kocour dokáže doslova terorizovat psa, několikrát většího, než je sám.A někdy jen pohledem, bez fyzického útoku.
      A o psím utíkání bych mohla snad napsat seminárku... :-(

      Vymazat
  2. Marcelka knihu- nie seminarku, ale ti posledni fesaci. Krasni psikovia. Ked idem po ulici, tak ked ide psik, nikoho ineho nevidim, az po case pozriem kto je na druhom konci. To vies, aj pes je len clovek. Alebo, kto nema rad psov, nema rad ani ludi.
    Inak aj v Komni kde máme chalupu, tak susedovho kocúra z dialky obchádzajú psy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já taky vždycky první hledím na psa....a až potom, kdo je na druhém konci vodítka.

      Vymazat