pondělí 5. října 2015

Co když je ta nevraživost vzájemná?

Nemám ráda české dráhy. Nikdy jsem je ráda neměla.
 První moje vzpomínky na vlak byly, jak sedím u okna, ve špinavém, páchnoucím vagóně. Nevím, už, kam jsem jela, ale pamatuju si tu paniku,když si můj otec šel zapálit na nástupiště a mě nechal sedět uvnitř. Brečela jsem strachy, že se vlak rozjede a já tam zůstanu sama. Neznala jsem ještě  hodiny, neuměla jsem číst, nevěděla jsem, kdy budeme odjíždět, pamatuju jen, jak mi tekly slzičky. A nudle z nosu. Když se otec vrátil, dostala jsem pár pohlavků za to, že brečím bez důvodu.
Smradlavé vlaky s červenýma, nebo zelenýma sedačkama, na mnohých místech rozřezanýma, ty odporné, zanesené vyklápěcí popelníčky, to se mi usídlilo v paměti natrvalo. O záchodcích ani nemluvím. A toalety na Olomouckém nádraží- to byla kapitola sama o sobě, ty byly cítit na desítky metrů.
Bylo to pokaždé dilema, když jsme jely s babičkou do Litoměřic. Z domu se šlo s předstihem (jako by někdy jezdily vlaky dřív,než mají psáno v jízdním řádu....), následovalo stání na větry profukovaném nástupišti- a pak otázka: "Nechceš ještě čůrat?" Na nádražních hajzlíkách to bylo k pozvracení, ve vlaku taktéž- a navíc-ta hrůza-bylo vidět na ubíhající pražce! A přede mnou několikahodinová cesta. Prostě pro mě byla v dětství každá jízda vlakem utrpení.

Rozporuplné pocity ve mě pak po letech vyvolala cesta vlakem Cassovia- kterým jsem jela až do Mariánských lázní.
  Jako dárek k narozeninám jsem tehdy od sestry dostala jízdenku s místenkou do lůžkového vozu.
Stály jsme tehdy obě na pustém nástupišti, v přízračném tichu, jaké je na nádraží jen  kolem  třetí hodiny ranní. Pak přijel vlak a jak zpomaloval, s hrůzou jsem sledovala, jak za okny jsou doslova naštosovaní občané tmavší pleti. Když vlak zastavil- některá okna se otevřela, vypadlo pár prázdných lahví, v dálce někdo hlasitě zvracel a z jiného okna bylo slyšet nadávky.
  Ale přede mnou stál můj lůžkový vůz. Čistý, neposprejovaný, lesknoucí se. Otevřely se dveře a v nich mladinký urostlý a usměvavý Jaromír Jágr. Nebo aspoň jeho dvojník.  Vystoupil, usmál se na mě a řekl: "Dobré ráno želám. Možem vám pomocť s batožinou?" Ani nečekal, co odpovím a chopil se kufru a zase nastoupil. "Něch sa páči, mladá paní." a otevřel mi kupé. Vytřeštila jsem oči. Bělostně povlečené lůžka, každé s lampičkou. Na oknech  a na výklenku za dveřmi čistý, vyžehlený závěs -sice s logem ČD- ale voňavý a visel na všech poutkách! Ve výklenku věšáky a prostor na zavazadla. U okna  zrcadlo, stoleček- který pod sebou skrýval vyleštěné nerezové umyvadlo s TEKOUCÍ vodou! Taky tam byla fungující elektrická zásuvka. A na čisté voňavé ručníky! Byla jsem jak u vytržení.          Honem otevřít okno a ještě důležitá otázka. "Ségra- ten hezounkej sameček je v ceně? A co třeba pánský striptýz, bude taky?" Sestra se ušklíbla a prý se mám zeptat sama, protože stojí za mnou. Nepřišel mi sice nabídnout žádné nadstandartní služby, ale chtěl vědět, jestli si ráno budu přát raději kávu, nebo čaj. Tak takové jsou u nás vlaky????
   Část noci jsem se pak převalovala pod naškrobenou dekou- a zbylou část jsem strávila na chodbě s mladým průvodčím a československy jsme si povídali.
   Na zpáteční cestu jsem si už za vlastní peníze koupila místenku.....ale díky své lakotě jen do lehátkového vozu. Průvodčí tam byl v předdůchodovém věku, se značnou nadváhou. Košili od uniformy měl rozepnutou až po pupek a v podpaží a na zádech měl propocené koláče. Prý mi protekčně dá prázdné kupé- hned vedle svého, jak zdůraznil. A kdyby mi bylo smutno, stačí, když zaťukám.... To mi několikrát zopakoval.
Neťukala jsem, raději jsem zamknula dveře a vylezla až v Olomouci.

  Po  řadě let, kdy jsem se vlakům vyhýbala jak se dalo, jsem sehnala práci, která mě neskutečně bavila. Ale musela bych dojíždět každý den vlakem. Vážně jsem uvažovala, že práci pustím, ale nakonec jsem kývla a začalo jedno úžasné období mého života. A vláček, kterým jsem jezdila byla krásná a čistá Regionova.


Poněkud jsem změnila svůj postoj k drahám.
 Od té doby jsem viděla mnoho fotek krásných vagónů,kde by bylo radost posedět.
I v tom vlaku,kterým jsme jeli minulý týden byly vagony moc hezky zařízené....jenže bylo plno a my museli stát na chodbičce. A zrovna u toalety, kde netekla voda a smrdělo to do dálky. Pak jsme sice na část cesty přeběhli do dodatečně přistaveného vagonu, kde se dalo sedět, ale bylo vidět, že patří do úplně jiné kategorie.Prostě smůla. Co už....

Shodli jsme se s mým milým, že bez místenky už nikdy cestovat nebudeme, ať to stojí, co to stojí, ale takovou cestu teda už nikdy!

 Saša i její manžel pracují oba na dráze a oba nás ujišťovali, že na vlak, co v půlce týdne vyjíždí z Prahy opravdu nemusíme mít místenku, aby jsme při nástupu v Praze našli volné sedadlo.

Tak teda jo. Dali jsme sbohem Rynholci a vydali se ku Praze...




Jeden vlak do Kladna, další vlak do Prahy. Tam jsme si dali úžasný oběd a fofrem na nádraží. Čeká nás báječná jízda vlakem 1. třídy EC-Bečva.

Během čekání na mě dolehla únava z posledních dní, ze sotva doléčeného zánětu ledvin, z prochladnutí na větrném Rynholeckém nástupišti a udělalo se mi zle. Naštěstí už vlak přijel. Před námi zastavil vůz s označený piktogramem- pro matky s dětmi. Bylo mi tak zle, že jsem riskovala pozdější vyhození a přemístění do jiného vagonu, hlavně, když už budu sedět.

Vpadla jsem do prvního kupé a práskla sebou na sedadlo. Nějaký čas  jsem se třásla v zimnici a se zavřenýma očima jsem se snažila  uklidnit.
  Pak se mi vrátil sluch a já slyšela svého milého, jak vzdychá a polohlasem říká-"No to je teda zase něco!"
  Poté se mi vrátil čich a to mě donutilo otevřít oči.
 Bylo to jako když nasednu do stroje času. Chtělo se mi zase plakat.
První myšlenka byla- ještě že je to pro matky s dětmi, aspoň tu nejsou popelníčky.
Ale jinak všechno ostatní bylo jako tehdy.

Počmárané dveře, na rámu dveří (které se nedaly dovřít) dožluta zažraná špína.


Jeden sklápěcí stolek byl ulomený.Plechový koš na odpadky byl zanesený něčím černým a zavřít taky nešel.



Kolem okna mezi špínou prosvítala rez.


Rozřezané koženkové sedadla předváděly svůj vnitřek, na zemi vrstva drobků a prachu a ve všech rozích vysoká vrstva černé špíny.




Ve vzduchu se vznášela směs pachů , zatuchliny, mastnoty, špíny a kdoví čeho ještě.

A tak si myslím, že když já nemám ráda české dráhy, tak i české dráhy nemají rády mně.
A tenhle šílený vagon mi museli přistavit naschvál.


2 komentáře:

  1. Marcelka, neboj u mna je to podobne. Vsetky vlaky smrdia rovnako uz 50 rokov. Hoci je pradlo ciste v lozkovom, ale ja mam velmi citlivy nos a tech pach hroza. Isla som z dovolenky, lietadlo pristalo vo Viedni, cestovali sme do BA a z tade vlakom lozkovym do Kosic. Ako som vstupila do kupe tak ten typicky smrad ma ovalil a snazila som sa rychlo otvorit okno a ono to neslo. Az to zrazu pustilo a skoro mi okenny ram odtrhol cely nechet. Krvacala som hodne, tak som isla poprosit vlakveduceho o nejaku prvu pomoc. Bolo teplo, niekto sa nemal kde osprchovat ....... A dalej, ved to poznas. Musime k tomu pristupovat pozitivne, nic nam neostava.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já to beru jako danou skutečnost, kterou prostě nezměním. Ale když nemusím, vlakem nepojedu. Ale co- jsou horší věci, no ne? :-)

      Vymazat