Mám sebou vzít Bohuša?

První den hlídání Julinky proběhl v pohodě. Po práci jsme šly s malou k nim domů, naobědvala se a šla spinkat. Pak přišel z práce můj milý. Sbalili jsme věci na pobyt u nás na vesnici, posvačili a jelo se k nám.
Sotva jsme dojeli, volala Kristýna, že teda přijede s Nikolkou a položila mi otázku, která mě zaskočila Má sebou vzít Bohuša? Proboha, kdo to je? Vždyť Kristýna má vážnou známost.... ale ten se přece jmenuje jinak. Když jsem začala opatrně sondovat, bylo mi řečeno, ať se nechám překvapit.

No a to jsem teda zírala. Sotva obě přijely, Kristýna sáhla do tašky, vytáhla robotický vysavač a zavelela: "Bohušu pospěš!" Bohuš zamrkal zeleným okem, roztočil vousy a za hlasitého vrnění vyrazil zametat psí chlupy, kterých je u nás na podlaze dostatek, protože oba psi je nepřetržitě doplňují. Julinka dřepla a fascinovaně sledovala, jak je Bohuš pracovitý. A my zírali taky.

 Od té doby jsem o Bohušovi básnila snad každý den. Plánovala jsem, že navrhnu svému milému, že bychom se na takový šikovný přístroj složili. Jen co dostanu výplatu, hned to navrhnu.

A pak bylo Valentýna (ty posraný americký svátky nikdy slavit nebudu, říká můj milý každý rok) a já příjdu z práce domů - a tam na mě čekal! 

Můj Bohuš!

Hezky způsobně dřepěl v koutku s nabíječkou a čtverácky na mě mrkal

Samozřejmě, že to nebyl dárek k Valentýnu. To jen tak náhodou vyšlo na 14. února, to byla náhoda. Jak jinak, u nás se přece americký svátky neslaví!

Mám prostě skvělýho chlapa! 

"Pohlídáte nám Julču?"

- zeptala se Zuzana.
      "Ale jo...Jedete s Peťou lyžovat, že? Na jak dlouho?"
"Na tři dny."

Málem mi vypadly oči z důlků. Cože? Je už dost velký problém, když ji máme doma na hlídání odpoledne. Pokaždé, když jí rodiče a brácha odjedou, spustí zoufalý pláč a je k neutišení. Nikdy nespala mimo domov a bez rodičů přes noc nebyla taky nikdy. Vždyť je ještě malinká, má rok a tři čtvrtě.
No, to bude mazec!

Hlídání mělo proběhnout až za měsíc, tak jsme všichni společně vymysleli, jak Julince tuto situaci usnadnit. Začala jsem jezdit do Prostějova už o půl šesté ráno, spolu s mým milým, když jel do práce a šla jsem rovnou k mladým. Takže když se Julča vzbudila, babi už seděla u stolu s maminkou. Pomáhala jsem obě děti vypravovat ( na cestu do Peťové školky) zvykala jsem Julinku na to, že ji oblékám, krmím, čistíme společně zoubky. Společně jsme vycházeli z domu a já se po cestě odpojila a šla jsem do práce. Malá si na moji přítomnost rychle zvykla a když byl víkend, tak pobíhala po bytě a volala:" Babí, babí!"
 A taky jsme se domluvili, že první den a noc strávíme s mým milým v bytě u mladých, aby byla Julča doma. Až potom se přesuneme k nám domů.

Přesto jsem trnula strachy, jak to celé dopadne.
Bála jsem se zbytečně, všechno proběhlo hladce a bez jakýchkoliv problémů. Malá má dědečka tuze ráda a vyžadovala, aby dělali všechno spolu.

A tak spolu svačili i večeřeli....

spolu se dívali na biatlon....

Spinkat šla bez protestů...

A dědeček vlastně taky...                                                                                                                        

Druhý den byl pátek a Julča šla se mnou do práce. Povedlo se mi nasoukat ji do kočárku přesně podle pokynů...

...a zatímco jsem pracovala, Julča pomáhala v kanceláři.

Pak následoval přesun k nám domů a aby se malá s námi nenudila, přijela na celý víkend Kristýna s Nikčou. Malá svou velkou sestřenku vyloženě zbožňuje a snažila se ji ve všem napodobovat.

Jediný malý konflikt vzniknul ve chvíli, kdy se Julinka rozběhla do obýváku a volala:" Děda, děda!" Nikča se nafoukla a důležitě sestřenku opravila: "Tohle je můj děda!"

Byl nějaký dárek k MDŽ?

U nás ano!

Můj milý mi hned po návratu z práce hlásil, že mi něco koupil.
Ne, nebyl to ten něžný tulipán. Ten jsem dostala jako pozornost u Mac Donalda.

Můj milý mi koupil hrábě! Krásné, červené, které jsem si už dávno chtěla pořídit. A hned s nimi vyhrabal starou trávu skoro na celé zahradě.

No není to lepší než kytka, co hned zvadne? :-)

Proč zrovna Kašparova?

 Už to bude dva roky, co jsem pod stromečkem našla šicí stroj.
 Jéje, to bylo plánů, co všechno si ušiju!  Mezi mé první představy patřila kupa ušitých kabelek, jedna hezčí než druhá.
Dva roky uběhly a já rekapituluju.
    Šicího stroje se už dávno nebojím.
( http://atakseptam.blogspot.cz/2015/02/kdo-se-boji-siciho-stroje.html )
    Zkrátila jsem už slušnou řádku nohavic.
    Taky docela dost záplat jsem přišila.
    Nějaké hračky, zvířátka a panenky jsem ušila.
    Několik oboustranných dek mám taky za sebou.
     A kabelky? První jsem s velkou slávou ušila loni v létě
( http://atakseptam.blogspot.cz/2015/07/co-je-noveho.html ), ale byla jsem s ní hrubě nespokojená. Skončila na dně skříně, kde leží dodnes.
Zanedlouho jsem byla totálně okouzlená z nekonečného množství kabelek, které byly ušité ze zbytků riflí. Dokázala jsem je na Pinterestu obdivovat donekonečna. Postupně jsem schraňovala staré džíny a pak nastal ten správný čas. Měli jsme jet do Čech  já potřebovala na cestu prostornou kabelku. Takovou, do které se vejdou všechny potřebné věci, které sebou tahám, k tomu třeba pár knížek z knihovny a menší nákup. Problém byl jediný- strašně nerada něco měřím a raději všechno střílím jen tak od oka.. Tak jsem vzala staré Kristýniny džíny, našila k nim kus látky. Ze stejné látky jsem taky narychlo spíchla dvě ucha (to bylo jediné, co jsem poměřila, aby měly stejnou délku) a bylo hotovo!

   
Taky jsem ušila podšívku s kapsičkou a s páskem na karabinku, abych nemusela hledat klíče. Jenže samozřejmě si to nebudu měřit, to odhadnu! Když jsem ale chtěla podšívku sešít s kabelkou, zjistila jsem, že je o hodně větší.
No, nevadí. Kouknu, kolik to dělá, odhadnu, prošiju a odstřihnu... Ovšem hotová podšívka byla zase tak malá, že se nedala použít...

Kabelku jsem teda nosila bez jakéhokoliv vnitřku a sloužila dobře. Jenže pak se mi zdálo, že je zbytečně velká a potřebuju něco menšího. A taky obě ucha se začaly párat, protože byly ušité sice rychle, ale totálně křivě.  Nevadí, ušiju si kabelku novou!

 Tentokrát jsem použila na pevnější dno odstřižené nohavice z kalhot mého milého a na měkčí horní část zase synkovy černé džíny. Podšívku z bleděmodré bavlny s  kytičkama. A jako ucho jsem použila červený pásek, co mi nechala Kristýna.

Protože všechno bylo opět šité bez měření, ve výsledku je kabelka jak po mrtvici. Na první pohled to vidět není, ale štve mě to.
 No co, budu se muset napřed naučit šít rovné švy, aby mi to nedělalo obloučky a vlnky a pak budou výrobky vypadat úplně jinak!
 Jak jinak si rovné šití vyzkoušet, než ušitím oboustranné prostírky na stůl. Mám kousek bavlny s jemným vánočním vzorkem a z druhé strany dám neutrální proužek, aby se prostírky daly používat i mimo vánoční dobu.

Látku jsem nastříhala, sešpendlila, sešila, otočila, vyžehlila.. a co jsem zjistila?

Ve výsledku je to neskutečně křivé a nepřesné. A to jsem se tak snažila! Fakt.

Prostě jen od oka nemůžu šít.
 Evidentně mám oko z Kašparovy krávy...

Mimochodem, nevíte, proč je to zrovna Kašparova kráva?

Jak pokračuje hubnutí, alias "akce pupek" ?

No... po pravdě prachmizerně!

Ze začátku jsem těžce, v potu tváře hubnula maximálně půl kila týdně. Pak se jelo na týden na dovolenou a prásk,  dvouměsíční, těžce vydobytý výsledek byl v háji.

Když mi začalo pravidelné dojíždění do práce, naivně jsem si říkala, že když se budu víc hýbat, kila půjdou dolů jak po másle. Jinak to ani nejde. Vždyť každé ráno začínám dvacetiminutovkou na kole (a to řádně svižnou, protože věčně jezdím na poslední chvíli). Pak přesun vlakem a autobusem a poté 10- 15 minut pěšky. V práci jsou téměř celé tři hodiny jen chůze, předklony, shyby atd. A pak cesta zpět, tzn procházka, autobus, vlak a 20 minut na kole.
První měsíc nebyl čas na nic jiného, jak jsem se zmiňovala v předchozím příspěvku a ani mě nenapadlo si stoupnout na váhu. Po nějaké době jsem si na převážení sice vzpomněla, ale zároveň ve mě sílil pocit, že přibírám, místo hubnutí.

No a pak jsem si svůj dojem jen potvrdila. Zase kilo nahoru!
Nechápu, jak je to možné. Necpu se sladkým, ani tučným, jím úplně normálně. Řekla bych, že snad ještě méně, než dřív. Nejím před spaním. Pravidelného pohybu mám mnohem víc, než dřív a přesto se to nikde neprojeví. Takže někde dělám chybu.

Zkusím víc celozrnného pečiva a víc si hlídat skladbu jídelníčku.

A co vy, ostatní, jak pokračujete? Zito- co ty, do svatby se podařilo ubrat na kilech, kolik jsi měla v plánu? A co jaguárka? A vy ostatní? Máte lepší výsledky než já?
 Pochlubte se!

Jak vysvětlím svou dlouhodobou nepřítomnost na blogu?

   No... chodím do práce.

Dost chabá výmluva, že? Navíc, když dělám jen pouhé tři hodiny denně...
To je sice pravda, ale já se na to dívám trochu z jiného úhlu.
Ještě před rokem jsem každou cestu delší než 50 metrů absolvovala pouze s dvěma holemi, protože víc bych prostě nezvládla.
 Letos, jen co se trochu oteplilo, jsem začala jezdit na kole s naší fenkou a tím pádem jsem měla něco málo pravidelného pohybu.
    A protože jsem se začala cítit fyzicky líp a líp, v srpnu jsem si sehnala práci. Jen nárazově, zástup za dovolenou, nebo za nemocnou kolegyni- což dělalo tak dva, maximálně tři dny v týdnu. A to ještě ne pravidelně. Ze začátku mě museli po práci odvážet autem, protože bych se nedokázala sama dopravit domů, ale časem jsem si zvykla a dokázala jsem zvládnout i přesuny po vlastní ose.
    V říjnu jsem dostala nabídku, že bych mohla zastupovat paní, která je dlouhodobě nemocná a bude marodit možná i dva měsíce. Troufnu si na to? Určitě!!!
 Zezačátku jsem se po směně sotva motala, ale nacpala jsem se léky proti bolesti, práci jsem si zorganizovala tak, aby mi to vyhovovalo a šlo to. Pak se ozvala dotyčná, kterou jsem zastupovala- a prý, že už zůstane doma a do práce se nevrátí. Hned poté mi volali z firmy, jestli mám o trvalé místo zájem. Troufnu si na to?
Jasně že jo!  Jen musím začít pomalu vysazovat analgetika, nebo ze mě bude za chvíli závislák. Takže začalo další období, kdy jsem přijela po práci domů, zkroucená bolestmi, padla jsem na gauč a několik hodin jsem se nemohla pohnout. Ale i to se časem srovnalo a dnes jediné, co užívám je magnezium.
    Když už jsem se začala cítit docela dobře, dostala jsem přidáno- jak práce, tak i platu. Taky jsem si zvykla.
    A když už bylo zase všechno OK a já dokázala fungovat i doma po práci (čili bych se už konečně dokázala vrátit i ke psaní blogu). píchla mě vosa. Nikdy jsem alergii na žihadla neměla a samotné bodnutí nijak nebolelo, jen svědilo, tak jsem to nijak neřešila. Do dvou dnů jsem měla nohu od kolene po prsty rudou, nateklou, točila se mi hlava, zvracela jsem, těžko se mi dýchalo. Až poté jsem se na netu dočetla, že pokud vosa píchne koncem léta, či na podzim, je větší šance na získání alergie a pořádného zánětu. To proto, že se na vose usazují bakterie z nahnilého ovoce a vůbec všeho, na čem seděla.
   Když jsem se otřepala z žihadlových komplikací, začaly mě trápit do té doby neznámé klimakterické problémy a hned potom mě skolila viroza. Ale to už jsou jen takové dočasné prkotiny, které mě můžou jen zpomalit, ale už ne vyřadit z provozu.

Minulý víkend u nás byla kamarádka Saška a poprvé i s manželem. Před jejich příjezdem jsme v domě ještě malovali a přestavovala jsem kompletně celý pokoj pro hosty.

A teď se konečně zase "hlásím do služby", co se týká psaní blogu.
Už nebudu mít tolik volného času, jako dřív, ale je to jen na mě, jak si čas zorganizuju.

Tímto se tedy omlouvám za delší dobu bez příspěvků a slibuji, že se polepším.

P.S. Taky se tak těšíte na advent a vánoce?




   

Nejsem nějak moc rozmazlená?

Od malička mě brávala babička na jednodenní zájezdy (pro důchodce) a tak jsem vymetla kdekterý hrad a zámek v okolí. Něco jsem taky absolvovala se školou, něco se svými dětmi. A tak mám určitou představu, co mě bude na prohlídce dalšího hradu či zámku čekat.
Někteří lidé říkají, že stačí vidět jen jeden a stačí, protože ostatní jsou skoro stejné, ale pro mě je to pokaždé báječný zážitek
Můj milý není moc velký fanda do takových prohlídek, ale když jsme byli minulý měsíc v Čechách, byl ochotný několik prohlídek absolvovat. ( a zasponzorovat!)

Dlouze jsem vybírala lokality, aby jsme navštívili právě ty, na které budeme dlouho vzpomínat.

Počasí nás poněkud zaskočilo. V půlce září byly tropické teploty, takže zříceniny hradů Hazmburk, nebo Střekov, kde se musí jít do strmého kopce- to jsme vzdali hned.

Dala jsem tedy na doporučení a do užšího výběru se dostali dva vítězové. Nakonec jsem místo zámku Libochovice, nazývaného "perla nad Ohří" vybrala vodní hrad v Budyni. Z netu jsem zjistila, že výraz "vodní hrad" je značně zavádějící, voda se prostě nekoná už několik stovek let. No co už...
Přijeli jsme na místo a já jen zírala. Co se týká hradů, jsem prostě rozmazlená. Hradby musí být hradby, mohutné, jaké jsou na Sovinci, nebo na Helfštýně.Nebo jako na Bouzově. A tady byly...no, mohutné, to jo. Ale na výšku byly spíš takové trpasličí. Téměř se dalo dosáhnout na cimbuří

No co, na hradbách až tak nezáleží.
 Už se těším, až nazujeme pantofle a budeme prohlížet komnaty a sály.

Ten den jsme byli jako jediní návštěvníci, takže průvodkyně tu bude jen pro nás. To bude super!

Průvodkyně nám otevřela dveře  a vybídla, ať si prohlédneme vykopávky umístěné ve vitrínách. Na opačném konci místnosti bylo několik schodů dolů a tam byla do detailu zrekonstruovaná alchymistická dílna hradního pána.
Poté jsme se dozvěděli historku, jak opilý strážný šel s pochodní zkontrolovat, jestli se náhodou někdo nevloupal do věže, kde byl střelný prach. Následkem toho přišel hrad nejen o věž, ale i o dvě hradní křídla. Poté byl přestavěn na zámek.

Potom jsme vystoupali po venkovním schodišti do poschodí, ale žádné pantofle na nás nečekaly.
Prosklenými dveřmi jsme omrkli obřadní síň, kde bývají svatby. V předsíni visel pod stropem "Budyňský drak". Krokodýla si kdysi přivezl hradní pán z cest po Africe a v Budyni jej vypustil do vodního příkopu, kde ovšem vydržel jen do první zimy.

Nakonec jsme vystoupali točitým schodištěm do dalšího patra, kde byl rytířský sál, ve kterém se v  současnosti bývají divadelní představení a slavnostní setkávání místních důchodců.
 A to bylo vlastně všechno.

Byla jsem zklamaná. Bez pantoflí- to není ono!

Ale pak jsem zjistila, že jen 20 km od vesnice, kde bydlí Saška (a kam za dva dny pojedeme), je hrad Křivoklát. Hurá- budou pantofle!


Nebyly. Na hradě byli filmaři a pro veřejnost bylo zavřeno.

No nic, za rok snad pojedeme do Čech zase a užiju si očekávaných pantoflí....